1.Č.1.N.1.B.1.

"Co když tam při obědě bude víc příborů než si dokážu představit, k čemu tolik druhů může být vhodných?"
"Hlavně pevný stisk ruky, podívat se dotyčnému do očí."

Ráno ojedinělé svou skrytou podstatou (11.11.) se dralo kupředu zapšklými ulicemi pražskými bojujíce se smogem. Já ozbrojen oblekem, notýskem a dvěma propiskami si to štráduju plečkou na Jindřišskou. ČNB. Ta tři písmena jsou skrytou šifrou pro dnešní den.

Vcházím a jakobych se zmenšil na polovinu a na čelo mi nalepili ceduli: PRESS. Všude okolo mne proudí bezohlednost s očima všude. Ač se nedívají, ty čtyři písmena vidí výrazně. Jsou to lidé, kteří byli hlavními maskéry ekonomické tváře naší republiky. Mnozí z nich trávili bezesné noci nad tím, jak dotáhnout finanční reformy do co nejlepšího stavu. A já?

Usadil jsem se ke stolečku, na mém stole Hospodářky a neperlivá Bonaqua. Ví z nich někdo, že jsem neudělal základní kurz ekonomie? Dobrým hercem může být člověk jakýmkoliv bude chtít, ale odbornost bez scénáře nezahraje nikdo. Graf, vzorec, repo?! Co dělá novináře novinářem? Psát o něčem, v čem si je jistý v kramflecích nebo psát o všem tak, aby to vypadalo, že tomu rozumí?

Zapadat do téhle společnosti je sice fajn, potit se v nejdražších sakách určitě taky. Ekonomie je velice zajímavá, leč zjistil jsem, že je to stále běh na dlouhou trať. Řekl bych, že už nějaký běh na dlouhou trať mám, proto ekonomie degraduje na sprint. A teď o tom sprintu napsat článek, když já zůstal na startovní čáře...

(Původně jsem chtěl psát fejeton, tak snad někdy příště :-P)

Mezníky

V našem životě jsou jisté mezníky, kterým přičítáme tu vyšší, tu menší důležitost. Pro někoho mezníkem může být oslava 18. narozenin, získání řidičáku, složení zkoušky nebo den, kdy se vám všechno podařilo.
Jestli se z té či oné události stane mezník, poznáte až časem, kdy se budete k těmto okamžikům vracet a kdy na ně jen tak nezapomenete.
Nemohu tedy říct, že zrovna zatrhávám v mé mysli nějaký mezník, ale mám takové tušení, že by z toho něco mohlo být. Od neděle totiž bydlím! Po třech týdnech parazitování všude možně, jsem se konečně usadil do bytu, který je kouzelný svou polohou i bytem samotným.
Kdybyste ho hledali, našli byste ho co by kamenem dohodil od Karláku, vlastně co by pírkem dohodil od squatu na Albertově. Byt samotný je takový ten typický starý činžák, ve kterém je vám zima i v parném létě. Přesně podle mých představ jsou tu vysoké stropy, kouzelně omšelá koupelna, okna, co netěsní a topení na plyn.
Své spolubydlící vlastně ještě pořádně neznám, ale pokud je nebude štvát mé ponocování, neměl by hrozit nějaký konflikt. Podle všeho jsou to dva studenti přírodovědecký fakulty na UK a jedna studentka, co vystudovala výtvarné umění (a nyní překvapivě dělá účetnictví).
Zatím tu nejsem moc vybaven, vlastně tu nemám moc co k jídlu, ale asi ještě dnes zajdu do Lídlu.
Vše se zdá nanejvýš super, tak možná, že můj první byt bude malým mezníčkem.

Když tu tak myslím na mezníky, je zajímavé se ohlídnout za rameno a uvědomit si, co bylo vašim posledním mezníkem...nevinný úsměv slečny pokladní v kině Světozor? *šibalsky*

PS: V přízemí našeho baráku se nachází taky kavárna, není to vlastně super? Jo, to už sem řikal, tak je to prostě...

Amsterdam - město nepochopené

Podle posledních příspěvků se může zdát, že z těchto stránek se stává cestovatelský blog. Vězte ale, že tento příspěvek je poslední cestovatelský za tento rok. (Ale nikdy neřikám nikdy.)

Tak tedy Amsterdam.
Mnoho mých přátel a známých poslední dobou navštívilo toto místo a povětšinou jsem od nich neslyšel nic jiného než superlativa na vrub Amsterdamu. Asi jsem tam strávil krátkou dobu, nicméně mé pocity z tohoto města jsou značně rozporuplné.

Na jedné straně je to město, kde si každý může dělat, co se mu zachce. Město plné vůní, kultury, kol a vysokých a úzkých domů. Na druhé straně může všechno toto působit značně schizofrenně.
Vysvětlím. Při mé návštěvě byly okamžiky, které se mi zaryly hluboko do paměti a pak také chvíle plné takového sevření. Když jsme v pátek slavnostně v půl šesté ráno dorazili k branám města a o hodinu později jsem vyrazil s Máňou na první průzkumy, zažili jsme mnohé. Hned jak jsme zabočili do spleti úzkých a liduprázdných uliček, cítil jsem se jako myš v pokusném labyrintu. Do toho všeho jsme vyhmátli tu nejhustěji posetou čtvrť červenými lucerničkami, stačili jsme odmítnout dvě pozvání do bordelu a jednu nabídku k bůhvíčemu od nějakého zhuleného individua. Opravdu zajímavé, leč trochu nefotogenické zážitky. Při hledání cesty nazpět jsme však narazili na mnohem útulnější uličky, které prozařovalo vycházející slunce zpoza šedých mraků. Všude vládl klid, ulice se probouzely, sem tam někdo projel na kole. Kvůli těmto okamžikům by se mi chtělo si sednout na okraj grachtu, srkat z hrnku kafe a pokuřovat ranní cigaretu.

A v podobných vlnách se to se mnou neslo i v dalších dnech. Jednou málem přijdete o život, kdy se na vás řítí cyklista, který volá, baví se s dalším cyklistou, do toho zakusuje svačinu a ještě k tomu veze na nosiči své dítě. Podruhé máte sto chutí si půjčit kolo a zařadit se do toho nekonečného pelotonu a vychutnávat si jízdu svého života. Jednou obdivujete kouzlo kanálů za podivně nafialovělého světla při západu slunce, podruhé se prodíráte přeplněnými ulicemi, kde není vidět žádného nebe. Jen mnoho nakřivo padajících baráků, které vám padají na hlavu.

Stejná situace je i mezi kavárnami nebo coffeeshopy. Jednou objevíte kavárničku, do které se zamilujete, v té druhé se vám po půl hodině chce odejít a nikdy více se tam nevrátit. Ohromým plus jsou i muzea, která Amsterdam nabízí velkou škálu a mnohdy velice kvalitních. Já jsem se dostal pouze do Rijksmuzea a Filmmuzea, ale nutno podotknout, že Rijksmuzeum opravdu stálo za to.

Amsterdam je z mé strany město nepochopené, avšak chtěl bych se tam ještě vrátit. Třeba pochopim. Město, které jsem si ale naopak zamiloval je město, kde se zrodil sýr Eidam, teda Edam. Toto malebné městečko je též postaveno na grachtech, též má malebné uličky, ale je jednoduše kouzelné. Stejně jako mě okouzlily v Belgii Bruggy, stejně tak mě okouzlil Edam.

Zakončil bych to slovy Karla Čapka, který o Amsterdamu napsal toto:

Viděl jsem jeptišky na kole a sedláky, kteří na kole vedli krávu; lidé svačí na kole a vozí na kole své děti a své psy a milenci šlapou na bicyklech, držíce se za ruce, luzné budoucnosti vstříc; říkám vám, je to národ na kole. Stane-li se kolo do té míry národním zvykem, jest nutno uvážit, jaký asi má vliv na národní charakter. Nuže, řekl bych, že:

1. člověk na kole si zvyká starat se sám o sebe a neplést se druhému do jeho kol;

2. čeká na svou příležitost a ihned přišlápne, dostane-li se mu ždibec volného místa;

3. maže si to dopředu, aniž by se musel příliš pachtit a aniž by s tím dělal sebemenší rámus;

4. i když někdy jezdívá spářen nebo v davu, člověk na kole je více izolován a uzavřen v sebe než lidé pěší;

5. kolo zřizuje mezi lidmi jakousi rovnost a stejnorodost;

6. učí je spoléhat na setrvačnost

7. a vychovává v nich smysl pro ticho jako v bavlnce.

Čímž jsem řekl o kolech víc dobrého, než si o nich myslím; a nyní, když už se mi nemohou pomstít, pravím veřejně, že je nemám rád, jelikož shledávám poněkud nepřirozeným, aby člověk zároveň seděl a kráčel. Kráčet vsedě, i to může mít koneckonců vliv na tempo a vývoj národa. Je možno pomalu šlapat a přitom se dostat rychle kupředu. Je to vidět na tom, jak daleko se ti Holanďané dostali, ačkoliv šlapou zvolna skoro jako ve zpomaleném filmu. Ale já, člověk pěší a mávající rukama, jim nebudu rušit jejich kola; ať každý národ putuje za svou hvězdou, jakými prostředky umí.

Lipno - příroda za velký prachy

Včera jsem se vrátil od lipenské přehrady, kde jsme měli jednu z četných akcí bývalé třídy z gymplu. Na Lipně jsem nebyl přes deset let a musím zkonstatovat, že jsem přijel naprosto zděšený.

Dříve jsem jezdíval na Lipno s rodiči na kola a dnes jsem se dozvěděl, že jsem tam s nimi byl naposledy, když mi bylo šest let. Pravda, pěkných pár let to bude. Od té doby jsem se do těchto končin dostal pouze sporadicky, když jsme tudy projížděli, ale tato místa se za těch 14 let nestala mým primárním cílem. Z těchto dětských let mi v hlavě zbylo plno útržkovitých vzpomínek, které jsou plné nádherné přírody, nezapomenutelné atmosféry, parní lokomotivy, plachetnic, posledního medvěda a dalších drobností.

Pokud z těchto let máte stejné vzpomínkové záblesky, musíte uznat, že se na ně vzpomíná velice pěkně. Mnou řečené zděšení z uplynulých dnů způsobilo potlačení těchto vzpomínek, jakási desiluze. Místo toho všeho se mi dostalo obrázků, které nejsou hodné zarámování. Příroda tak nějak zumělkovala, nezapomenutelná atmosféra zde zůstala leda pro Holanďany a rodinky s Ferrari v garáži. Místo na parní lokomotivy se chodí na letní bobovou dráhu, a když i ta vás omrzí, můžete si skočit do bazénu.

Lipno asi vždy bylo komerční, ale dnes se kolem něj utvořilo snobské zázemí, kterým jsou ovlivňovány všechny okolní instituce. Je sice romantika vyspat se pod širákem u břehů českého moře, ale když za přespání pod širákem v levnějším případě zaplatíte 95Kč a v dražším 111Kč, romantika jde stranou.

Z této situace vede několik východisek. Můžu počkat, než začnu vydělávat nějaké šesticiferné měsíční výplaty a pak dopřát mým dětem krásné vzpomínky na to, jak v dětství u Lipna jezdily na bobové dráze a hopsaly na gumovém nafukovacím kopečku. Můžu začít hledat nějaké jiné místo, kde nebudu muset při každém placení resuscitovat peněženku. Nebo se můžu na milé Lipno vyprdnout a nechat si mé krásné vzpomínky.

Varianta dvě až tři nezní úplně marně.

Apendix: Jinak výlet tak špatný nebyl. I nějaké útržky pěkné přírody jsem objevil u Zadní Zvonkové, na rozhledně Moldaublick a u Čertových kamenů. Zažili jsme veselé první ráno, kdy autu odešla baterka a my museli po kempu žebrat startovací kabely, které jsme pak objevili pod sedačkou. Neméně veselé byly výhružky v druhém kempu, kde nás chtěli vyhodit z kempu za hraní na kytaru a harmoniku u ohně. Stopování nazpátek se také povedlo, když mi zastavila parta tří slovenských Cikánů. (Nastoupil jsem do plechové krabice, co připomínala auto a jako první zazněla otázka: Hé, kolik máš u sebe peněéz? Kolik nám za to dáš, když tě vezem?!)

Od londýnského metra do metropole balónů a zpět

Jak nejlépe popsat ten druh dovolené, kdy bez větších příprav vás autobus vyplivne na nějakém místě a vy než se rozkoukáte, tak už se necháte unášet davem...

V Londýně jsem byl, tuším, před třemi roky, ale z jeho návštěvy si pamatuju jen mlhavé obrysy, protože pršelo a skoro celá naše prohlídka proběhla zpoza okýnek autobusu. Možná jsem čekal, že vše bude tak jednoduché, jak to vypadalo za těmi okýnky, a právě proto byl příjezd do Londýna takovou vařící sprchou. Záměrně nepíšu ledovou, protože opařený jsme z toho byli dost. Uprostřed nádraží Victoria jsme úspěšně okoukali, jak si koupit jízdenky do metra a střemhlav jsme se vydali do útrob undergroundu. Ještě teď se vidím, jak koukáme na každou ceduli a koukáme, kde je ta stanice, kam chceme jet. Po zkoumavém prohledání jsme prošli nehorázným bludištěm (v kolosálním vedru - nikdo by nevěřil, jaký je tam v metru vedro) a po několika dlouhých minutách objevili tajemství přestupování ve stanicích. Držet se barvy!

Dál už se asi ani nemusím rozepisovat, neb kdo zvládne orientaci v metru, celý Londýn už je jen hračička. Při pohledu na přepřelidněný Trafalgar Square mě trochu přešla touha objevovat památky londýnské, a proto jsem nepohrdl zastávkou na kafe nebo prohlídkou The National Gallery. Více než písmenka v tomto případě poslouží obrázky.

Když nad tím teď zpětně přemýšlím, ten Londýn jsem si velice oblíbil. Možná se ve mě vzbudila má vášeň pro velká města z dětství, ale ta spousta lidí a všude samý ruch mi vůbec nevadily. Naopak jsem si je užíval. Po celodenním trajdání jsme se setkali s Honzou a Hankou, se kterými jsme později odjeli do našeho jednonočního bejváku. Hlavní peckou toho dne bylo, když jsem zjistil, že ta Hanka je má bývalá spolužačka ze základky, kterou jsem od té doby viděl asi tak třikrát. Není nad to se potkat v Londýně, že?

Po londýnském bloumání jsme se přesunuli do Bristolu za našimi kamarádkami brigádničícími. Bristol se na první pohled jevilo jako sympatické město, ale kvůli různým nedostatkům jsem si jej moc neoblíbil. Mezi hlavníproblémy patřila hromadná doprava, která je opravdu nevyřešená a když bydlíte několik kiláků od centra, není moc pěkné každý den to cupitat pěšky a ještě do kopce. Z neustálého podivného chování racků jsme také usoudili, že Bristol byl nejspíš místem, kde se nechal A. Hitchcock inspirovat k natočení hororu Ptáci. Racci nás sledovali na každém kroku, budili nás ze spaní, vydávali děsivé skřeky, v parku dělali na lidi nálety, zabíjeli holuby a my se obávali, že nám každou chvílí useknou hlavu tim svym zobákem.

Pobyt u našich Kate a Markeet byl velice fáájn. Já mít takovou brigádu, chrochtal bych blahem. Holky teda vypadaly jako, že už od prvního dne odpočítávají dny do návratu, ale snad jsme jim to naší návštěvou trochu zpestřili. K poznání města jsme podnikli hned několik kroků. Samozřejmě jsme prošli nějaké památky, ale hlavně jsme vystáli skoro dvouhodinovou frontu do muzea, kde vystavoval "umělec" říkající si Banksy (pro nás pracovním názvem Bankys). Tato výstava byla zajímavá nicméně za ty dvě hodiny to asi moc nestálo. Když bych se ale odprostil od veškerých úvah a myšlenek nad jeho díly, byla to výstava, na kterou se pěkně dívalo a místami pobavila. Nic víc.


Navštívili jsme i místní kluby a musím uznat, že v pátek a v sobotu v noci to jejich náměstí ožívá asi nejvíc. Až na vysoké ceny čehokoliv v tom klubu všude vládla poměrně pohodová atmosféra. Jedinou škodou je, že jsme se nedostali na legendární loď Thekla. Jako Češi jsme si nemohli také nechat ujít Cider festival, neboli festival piv s ovocnou příchutí. Za tolik liber to nebylo až zas takové terno, ale kde jinde bych ochutnal jahodové, višňové, mangové pivo nebo slyšel legendárni kapelu Mangled Würtschen (nebo jak to bylo).

S návštěvou Bristolu nezajít na balónový festival, který se tam zrovna konal, by byl veliký hřích. Je tam víc než mraky lidí, pouťové atrakce, balóny všech možných i nemožných druhů a velikostí.

Poslední den jsme jeli k moři. Do té doby pršelo jen jednou a to v dobu, kdy jsme jeli autobusem, jinak bylo na Anglii nezvykle krásné počasí. Nicméně, když jsme dorazili k moři, pěkně jsme promokli. Bylo to zmoknutí jako kdyby vás někdo zlil rozprašovačem na vodu.

Už koukám, že to mám nějaký dlouhý, tak to zkrátím na pár rad, kdybyste se vydali do Londýna:

• Na letišti v Lutonu si nesměňujte eura za libry, mohli byste mít při pohledu na kurz zkažený celý den. A setsakramentsky hodně volného místa v peněžence.
  
• Nenechávejte si v Londýně zavazadlo v úschovně na vlakovém nádraží Victoria station, ale na tom autobusovém. Ušetříte 6 pounds.
• Dávejte si bacha na mladé Brity, které v metru začnou po sobě stříkat tunu deodorantu. Nikdy nevíte, jestli na vás nechce vystříkat rovnou šest sprejů, což by mohla být smrtelná dávka.
• Zapomeňte na prasečí chřipku. Nikdo to moc neřeší až na pár (resp. 6) turistů, kteří všude cupitali s rouškou. ---Chro Chro, my jsme snad v pochroděěě.
• Až budete v Hyde Parku hledat koš, hledejte spíše nějakého chlápka s takovou velkou sběrací pinzetou.
• Až pojedete výtahem nedivte se moc, že tam sedí chlápek, který mačká nahoru a dolu.
• V hospodě Silver Cross si nedávejte kafe. Je sice zalevno, velký, ale chutná jak vyvařený ponožky.
• Do musea Madame Tussaud jděte buď v pět ráno nebo jeďte s královskou rodinou, třeba vás tam pustí bez stání ve frontě (asi kilometrové).
• Nedivte se, že síť fast foodů Subway myjí cyklisté nápadně podobní Antoniu Banderasovi
• V Mekáči si nedávejte McFlurryho s mentolovou čokoládou. Ačkoliv to ze začátku osvěží, později se to dost znechutí.
• Až po vás nějaká holka bude chtít peníze a po několika větách anglické konverzace zjistíte, že je to češka, nejprve se podívejte, jestli má všechny přední zuby.
• Noviny si nekupujte, leží všudemožně v metru nebo je rozdává někdo na ulici. Narozdíl od nás veškerý bulvár rozdávají zadarmo, jen ti největší fajnšmekři si koupí The Sun, bulvár všech bulvárů. Timesy tam skoro nikdo nečte, podle toho, co jsem viděl.
  

Pár rad do Bristolu:

• Vezměte si kolo nebo auto, hromadná doprava selhává. Když už jede, tak vám na zastávkách nezastaví.
• Dávejte si bacha na racky, jsou zákeřní.
• V Bristolské katedrále si nezapomeňte říct o českého průvodce.
• U Suspension Bridge nechoďte do jeskyně za 1,50, je to toálně o ničem.
• Nezapomeňte navštívit balónový festival. Událost No. 1 in Brizzle.
• Nefoťte si nikoho, kdo vypadá jako by právě mířil na punkovou svatbu a zároveň vypadal jako pr... Nemusel by se chtít fotit.
• Koukejte po zemi, lidé rádi ztrácí jednolibry.
• Zajděte si do kavárny Gusto, všude pracují Slováci a maj tam to nejlepší kafe.

Den nostalgický

Když jsem přijel na LFŠ, nějak jsem ani nechtěl myslet na to, jak rychle ten týden uteče a najednou po probdělé cestě vlakem a strašně drahym autobusem sedim doma. Měl bych hodnotit?

Ačkoliv jsem cítil, že letošní LFŠ byla slabší než minulý ročník, že atmosféra v mnohém pokulhávala, odjel jsem na výsost spokojen. Včera proběhlo slavnostní zakončení, na kterém se promítl i ten náš slavný výtvor. Bohužel byla promítnuta předposlední verze střihu, kde nebyl doladěný konec, ale jak se zdálo, nikomu to nevadilo. Hlavní bylo, že se nám povedlo z toho střihu vykouzlit alespoň něco, co mělo jakousi formu. Hodnotit ty naše (pseudo)dokumenty nebudu, neb to není důležité.

Každý z těch osmi lidí si mohlo vyzkoušet, co obnáší natočení takové malé tříminutové blbosti a tak zjistit, jak jim tento styl práce vyhovuje. Osobně mě výrobní proces (od nevidim do nevidim) v mnohém bavil a snažil jsem si ho užívat (ano, ty tvůrčí krize asi k tomu patří). Více než výrobní proces mi ale dalo plno užitečných rad, pravidel a tipů od našich supervizorů. Po natáčecím dnu Lindu vystřídal stříhač Tomáš Doruška. Ten nás na vlastní oči přesvědčil, že i když je natočený materiál sebehorší, dají se s ním dělat pěkné psí kusy. Bylo opravdu zajímavé sledovat s jakou lehkostí mu jde ta piplačská střihačská práce od ruky. Velice mě taky překvapilo, jak je práce střihače tvůrčí...

Hlavně kvůli nacpanému programu při workshopu a následných "střídmých" zapíjeních jsem zanedbával film z toho diváckého hlediska :( Za sedm dní vidět 10 filmů (nepočítám krátké filmy) a na jednom usnout a na dvou překonávat mikrospánek není extra statistika. Započítat by se měla dvě zpestření, která bych neměl zapomenout - koncert Suzanne Vega a divadlo SKUTR: Malá smrt.

Bohužel už mi teď hlava lítá v jiných sférách, protože již ve středu odlítám do Anglie, ale díky LFŠ letošní doposud takové prachbídné prázdniny stouply na ceně. Poznal jsem plno nových zajímavých lidí, vyzkoušel jsem si práci, která mě baví v profesionálnějších vodách a pil jsem MOJITO za 45 Kč - krásné.

Den třetí

Možná bych si měl dát předsevzetí neslibovat něco, co není jisté. :-P Chtěl jsem každé ráno přinést nějaký ten poznatek z této akce, ale bohužel zrušili přístup k internetu v místě, kde jsem s tím počítal. Proto se až po skoro čtyřech dnech dostávám k vlnám internetovým.

A když už jsem se sem dostal, nebylo by možná od věci alespoň zmínit, jak tu je, cooož? Nu vezmu-li to nějak ve zkratce od začátku...Bohužel naše přesvědčovací techniky nebyly natolik účinné, abysme slečnu u akreditací přesvědčili, že opravdu nutně potřebujem ubytování v kempu u kolejí. Proto jsme skončili na podlaze u dveří třídy 5.B. První noc byla opravdu libová, když jsem spal asi hodinu kvůli tomu, že jak se trousili lidé spát, vždy otevřeli dveře a nasvítili mi do očí a jako bonus šlápli na parketu, která se mnou slušně zalomcovala.

Další den začal workshop, který trvá a trvá. Vlastně jsem na něm od té doby furt. Za tři dny jsem viděl plnohodnotně snad tři filmy, což je docela smutné. Naštěstí to nepřijde smutné mně, protože si workshop náležitě užívám (napsal s tvůrčím zmarem a depresí jak sv). První den jsme se seznámili s Lindou Jablonskou (Vítejte v KLDR odrežírovala) a hned jsme se chopili kamer, o kterých se mi zdálo v těch nejmokřejších snech a šli jsme točit medailonek nějaké osoby. Skvělé. Sice jsem skoro celý den nejedl, ale stálo to za to. Kolektiv na workshopu je rozmanitý a jsou zde některé velice zajímavé postavy. (Dozvíme se dále)

Po uvedení do práce s kamerou a podobných fíkovin jsme celý včerejšek strávili s vymýšlením dokumentu na zadané téma. Absolvoval jsem tříhodinový rozhovor se Standou, jedním z tří členů našeho týmu. Přišel s poměrně zajímavým tématem...jenže. Jsme se motali v začarovaném kruhu vzájemného nepochopení. Já jsem se téma snažil zjednodušit a trochu smysluplně ho uchopit. Problém byl v tom, že když jsme se na něčem shodli byla to pouze předehra, abychom se začali dohadovat o nepodstatných věcech a v zápětí opět o věcech, které už jsme probrali.

Po několika hodinách úmorných rozhovorů jsem se odcházel opít s nadějí, že to nedopadne tak zle. Po pár hodinách spánku jsme dnes začali natáčet. Chce se mi brečet při pomyšlení, že to na čem jsme se dohodli se ani zbla neobjevilo ve výsledném materiálu. Veškerý koncept odešel na pívo! A nám z toho dnes zbyla taková kaše, nad kterou nezbylo než brečet. To, co jsme ještě před natáčením měli každý v hlavách odvál vítr. Každopádně jedno poučení z toho plyne...dva lidi, kteří se názorově hodně rozchází nedělá dobrotu. Také není moc košer, že každý z nás si tam to své prosadil a ve výsledku z toho nevzniklo to naše :( Ale což. Workshop mě baví, baví, baví a utvrzuje mě to v tom, že je to něco, co stojí za to, abych se tim zabýval.

Jak bude příběh dál pokračovat jsem sám zvědav...snad se ještě ozvu :) A slibuju, že to bude víc o filmu...