Czejnyho písmenka útočí!

Všechno má svůj konec (?)

2011-11-18T22:49:00.006+01:00

Ano, je to tak. Všechno má svůj konec. I tento blog.

První příspěvek lidé čtou s velkými očekáváními. Co se z toho asi vyklube? Nebo se na něj dívají zpětně. Jaká byla vlastně původní idea? Zatímco poslední příspěvek už je méně radostný. Nikdo ho už nečte, náhodné čtenáře moc nezajímá a pravidelné čtenáře klame.

Nedělám si iluze, že by tu bylo mnoho těch pravidelných čtenářů. I přesto mám zvláštní touhu, to tady nějak uzavřít. Obrátit list...a možná začít s novou kapitolou. (A jakmile nová kapitola začne vznikat, tady to všechno smazat.)

V jednom článku jsem psal o určitých životních meznících. Někdy přichází nevědomky, někdy jejich přítomnost tušíme, jindy nás mezník praští přímo mezi oči. Když se dívám na to, co má přijít, jednoho mezníka větřím. Jak moc bude veliký, ukáže čas.

Mezník mi většinou dovoluje jasně si ohraničit jeden časový úsek a podívat se na něj zpětně. Tohle období teď (někdy) přímo a asi především nepřímo ukazuje právě tento blog jako celek. Mnoho se toho změnilo. Měnit se bude i nadále. Ale je třeba reflektovat svou minulost.

Konec útočících, útočných a jinak podrážděných písmenek jednoho Czejnyho. Snad těm občasným návštěvníkům moc neublížily. Ciao za mezníkem!

Moje závislost poslední doby. Asi není co dodat. Snad jen, že díky F+M jsem se rozhodl, že vyrazím na festival Glastonbury 2013. Kdo by se chtěl přidat, ozvěte se - lístky ještě prý jsou :)

Mladí filmaři - historie jako zprostředkovatel

2011-03-25T12:30:00.005+01:00

Kritiky (nebo recenze) filmů mladých tvůrců považuji za velmi důležité. Pro diváky je nějaký debutující režisér velkou neznámou, do níž se divákovi nemusí chtít investovat. Novinář má proto jedinečnou možnost poodhalit, zda se z filmu něco vyklube.

I já jsem měl jedinečnou možnost zhlédnout několik českých filmů od začínajících filmařů, kteří byli (jsou) pasováni na horké favority festivalů (Berlinale i Febiofest). Hovoří se o nich jako o nezávislých tvůrcích, kteří vytváří svůj jedinečný styl. Dramaturg Febiofestu doufá, že můžeme být svědky zrodu filmařů, kteří kráčejí ve šlépějích Roberta Bressona. Mno, uvidíme.

Filmy těchto mladých tvůrců se navrací do historie. S námi zažitými konvencemi historického filmu se pravda vypořádali s velkou grácií, ale kde je myšlenka?

Abych se neplácal v nějakých abstraktních pojmech, konkrétně mám na mysli filmy Normalis (r. Jan Wolf) a Osmdesát dopisů (r. Václav Kadrnka).

Film Normalis se navrací do šedesátých let a jeho ústřední postavou je mladá režisérka, která postupem času přichází o své sny. Formálně snímek překypuje nápady, které poměrně uměle lepí za sebe.

Při promítání v rámci Febiofestu nám v luxusních prostorách multiplexu pustili podivně rozpixelovanou kopii (což nejspíš nebyl záměr). Přes to se člověk ale dokáže lehce přenést. Důvod, proč jsem odešel ze sálu před koncem, je schovaný někde jinde. Sál jsem opustil zhruba po 90 minutách (načež zbývalo ještě 45 minut).

Nemohu se zbavit dojmu, že ve výsledku šlo o formální exhibici zasazenou do šedesátých let. Věřím, že kdyby tvůrce nesáhl po historickém materiálu, forma by nebyla natolik poutavá. Bohužel ale příběh filmu a celá myšlenka nemá v podstatě žádnou spojitost s tehdejší dobou. Hravě si dokážu představit, že to samé, co jsem na plátně sledoval, by se mohlo odehrát i v současnosti. Ano, v příběhu režisérka musí točit, co jí přikážou, musí odjet na filmovou přehlídku do Moskvy, ale většina jejího jednání souvisí s podivnou rezignovaností. Ta ale není nikde vysvětlena. Divák je svědkem pouze jakési skládačky složené ze zkratkovitých epizod. Tyto epizody nevysvětlují, ale pouze potvrzují rezignované a melancholické jednání hlavních postav.

Většina postav jsou ženy stylizované do "okulíbivé" módy šedesátek. Ze stylizace celého filmu právě tato doba vychází jako oslavovaný hrdina. Pěkné modely na pěkných herečkách ve vystajlovaných prostorách. Tak vše působí díky fotogenické kameře. Korunkou všeho je videoklipovitý styl. Tvůrce ve většině scén nechává dominovat dobovou hudbu, která se mezi jednotlivými záběry různě proplétá. Bohužel toto všechno rychle omrzí, a když ani po úvodní půlhodince nepřichází žádná větší myšlenka, divák rezignuje. Stále stejné prostory, stále ty samé záběry na letiště, režisér brouzdá dobou, uvozuje titulky, brouzdá. Vlastně slovo brouzdá tento film dokonale popisuje. Divák brouzdá dobou minulou za doprovodu pěkných hereček a vybrané hudby.

Film Osmdesát dopisů působí více komorně, má také svůj čitelný rukopis, ale trpí podobně jako Normalis. S dobovou tematikou sice pracuje více, ale na úkor formy trpí odosobněností. Oba filmaři by dokázali natočit suprové středometrážní snímky, ze kterých by každý slintal. To jsem přesvědčen. Bohužel se nacházíme v České republice, kde tato forma nemá žádnou podporu, nikdo tento útvar nezná, proto tvůrci směřují rovnou na celovečerák. Je to škoda. 134 minut v jednom případě, 80 minut v případě druhém je opravdu moc.

Co takhle nějaká reflexe té doby? Co těmito filmy chtějí tvůrci říct? Nebo je tato doba v kurzu, proto v ní začneme natáčet dnešní příběhy o ničem? Ne, děkuji.

Aby to nevypadalo, že pouze tyto mladé tvůrce haním, velice naopak oceňuji, že si dokázali najít na své projekty peníze sami, a šli si za svým až do samotného cíle. Pokud ovšem toto znásilnění minulosti použili k tomu, aby se situace na poli nezávislých tvůrců trochu zlepšila, klidně budu tyto snímky brát jako počátek nového období. Klidně jako manifest. Jinak ale toto beru pouze jako krátkodobý výstřelek, který rychle zmizí za obzorem.

PS: Normalis mi silně připomněl film Imaginární lásky. Forma převažující nad obsahem. Fotogeničnost, hudba...a prázdno.

Konečně - první film!!!

2011-02-14T23:01:00.013+01:00

Abych tak nějak navázal na nekoordinované myšlenky z minulého příspěvku... Co jsem dopsal článek, šel jsem se naposledy podívat do hlavního novinářského zázemí Potsdamer Platz 4, kde jsem se naučil pít perlivou a děsně buržoustskou vodu ve skleněné lahvi. Ale to vlastně na minulý příspěvek nenavazuje. Důležité bylo to, že jsem cestou v S-bahn trošku zavřel očko a doufal jsem, že se před stanicí Lichtenberg probudim...hmm, nestalo se tak. Probudil jsem se ve stanici Bierdorf (nebo tak nějak), takže jsem v následující musel přestupovat na protijedoucí S-bahn. Byla strašná zima, fučelo tam jak na Sibiři a vedle mě statný Němec třel rukama o sebe za tichého burácení: "Das ist kalt, Scheisse, das ist kalt" a já žvýkal ještě Tatranku z domova - arašídovou.

Studenti, se kterými jsem bydlel byli moc fajní, ani krosnu mi neukradli, jak jsem se obával. Pokaždé jsme jedli dohromady a nejvíce mě překvapilo, že prý takto dohromady většinou večeří i snídají. Což mi v našem bytě přijde nemyslitelný, vzhledem k našim časovým rozvrhům, které se značně různí. Ten večer jsme už nic moc nepodnikali a byl jsem za to poměrně rád. Jít spát v jedenáct a vstávat v deset...to bylo to jediné, co jsem chtěl. Yes, zadařilo se.

Ráno společná snídaně, kde jsem dostal nějaké tipy, kam se zajít podívat, a už jsem si to bahnil (toto slovo vzniklé od s-bahn, u-bahn a ostatních-bahn budu používat častěji, nějak se mi začalo líbit) do centra. Světe div se, nestihl jsem to. Můj první film měl být německo-turecký film Almanya z hlavní soutěže Berlinale. Ten den jsem měl vše naplánované do posledního detailu, ale když selhal už první bod, nakonec jsem to vzdal a program vypadal úplně jinak. Místo filmu Almanya jsem se vydal prozkoumávat berlínská zákoutí centra.

To mě vtáhlo hned svou atmosférou na samotném Potsdamer Platzu. Byl slunečný den, ale jak tomu uprostřed února bývá, trochu mrzlo. Já teda taky. Bylo lehce před polednem a uprostřed ohromné křižižovatky na ostrůvku mezi jednotlivými silnicemi u přechodu pro chodce hrála nějaká kapela. Saxofonista byl dost šoumen a jeho song "Ich bin Diskobooooy" mi doteď zní v uších.

Další zastávkou byl Holywood. Vzal jsem to přes park, který v létě má prý jinou atmosféru, než nyní zmrzlé stromy, hnědavá tráva a nikde ani noha. Abyste rozuměli tomu Holywoodu, tak nebyl jsem na drogách, jen uprostřed parku nějaká iniciativa za vysazování stromků ve městech nechala nainstalovat tento menší kolos. (jukejte obrázky) Poněkud podivné spojení s vysazováním stromků, ale jestli to funguje, proč ne.

Z Holywoodu jsem to vzal k Brandenburger Tor a přesvědčil jsem se o mém podvědomém přístupu k Berlínu. Chodit na památky typu: Alexanderplatz, Brandenburger Tor, undsoweiter...opravdu nemá cenu. Všude kolem bylo lidí jak ten blázen. Mezi lidmi se proplétali kuřata, gorily, vojáci (němečtí, sovětští, američtí) a všichni se nadšeně vrhali před objektivy chudáků turistů, kteří ještě nevěděli, že jim pak tyto příšery vrazí kasičku mezi oči a budou tou svojí gorilštinou požadovat nějakej eurobák.

Vidíte tu potvoru vpravo dole? To sou ti plyšoví vyděrači...

Po této zkušenosti jsem se rychle vzdal Sehenswürdigkeitenu a šel jsem pokoušet štěstí do sálu kina. A stal se zázrak. Dostal jsem se do kina. Sice to byl český film, ale to se snad taky počítá. O filmu se rozepíšu asi jinde, ale shrnu-li to, tak film Dům od Zuzany Liové mě mile překvapil a potěšil. Ostuda opravdu nebyla i potlesk novinářů byl velmi obstojný.

Nekoordinované myšlenky 2:

Dočkal jsem se Wima Wenderse. Od té doby nechci vidět jiné dokumenty. Spojení Ralph Fiennes a William Shakespeare opravdu dobrotu nedělá. Modrá brašna - velmi fešná. Francouzi žáby nejedí...teda ne tak často. A Mustafa vládne Berlínu - opravdové žraso, Currywurst si strčte do Fernsehturm.

B..B..B..jako Berlin(ale)

2011-02-11T18:02:00.003+01:00

Tak se zadařilo. I když bych spal...a jak. Dnes v půl osmé jsem konečně nasedl do žlutého autobusu a pobrukujíce si: "Wir fahren, fahren, fahren auf der Autobahn...," jsem se najednou ocitl uprostřed S-bahn, U-bahn, Všudesamé-bahn, a kdoví jakých ještě-bahn.

K tomu, aby byl příběh kompletní je třeba zdůraznit, že jsem v půl čtvrté toho samého rána uzavřel zkouškové i na Karlovce, když jsem dopsal analýzu filmu O slavnosti a hostech. Nebýt této medvědí dovolené, asi by mě kleplo. Už takhle se mi poněkud zvyšuje tep, když si představuju, že bych od pondělka měl znovu nakráčet s ekonomickým úsměvem znovu do školy.

Když jsem v půl čtvrté ráno začal balit na Berlinale, bylo už předem rozhodnuto, že na spánek opravdu čas nezbývá. Pojedu přeci čtyři hodiny autobusem, to se vyspim...ejhle. Jak jsem tak ráno byl plný energie a pln optimismu, byl jsem na zastávce dokonce 20 minut před odjezdem a nastupoval jsem mezi prvními. Optimismus dozajista nabytý tím, že jsem nemusel ráno vstávat (och, jak to vstávání nesnášim), živil i pohled z okýnka autobusu na účastníky našeho zájezdu. Byly to osoby opravdu různorodé a hlavně samé ženy (dívky, holky - co já vim). Pocit podobný tomu, když ráno musím vstávat z postele jsem zažil, když si ke mně přisedl poněkud širší pán. Asi tak třikrát.

Budil přinejmenším podezření, na Čecha bych ho určitě netipoval. Dokonale mě proto zmátl, když si od sťůjartky vzal Mladou frontu... Moc jsem toho nenaspal a překvapil mě podruhé, když jsme se spolu dali v Drážďanech do řeči. Původem Palestinec, dnes žijící v Česku, kde má rodinu a vyučoval programování na ČVUT - kdysi. Opravdu zvláštní. Zvláštní měl i názory na politiku, neb nepřímo mi vtloukal do hlavy, že by se měl vrátit komunismus a že zanedlouho u nás vypukne to samé co teď v Egyptě...hmmm, co na to říct. Nespal jsem.

Po urputném boji s bahny a německými ulicemi jsem dorazil i k mému prvnímu CSurferovi. Pokud tam ještě teď mám krosnu - vypadá to naprosto v pohodě. Mezitím jsem si zajel do centra vyřídit akreditaci.

Současné nekoordinované myšlenky:

Jsou tu zajímaví lidé. Tváří se důležitě, někteří míň. Chtěl jsem se dostat na film, nedostal jsem se ani na jeden. Před českým filmem Dom byla taková fronta, že už samotný pohled bolel víc, než nohy po vystátí této fronty. Je tu milion filmů a už jsem zjistil, jak akreditace funguje. Asi pujdu na nový 3D film Wima Wenderse. Strašně moc podnětů, Berlín láká...šel bych spát.

Obřadnost

2010-10-14T00:00:00.004+02:00

Když už tak proti své vůli ležím doma s (doufejme jenom) angínou, člověku to nedá a ohlíží se zpátky. Minulý týden jsem byl účasten něčeho, co si říká imatrikulace. Za tím podivným slovem si každá škola představuje něco jiného. Tentokráte jsem to mohl okusit podruhé a tak trochu znechuceně doufám, že naposledy.

Ohlédnu-li se dva roky nazpátek, pln nových dojmů, lidí a nového prostředí jsem si při imatrikulaci na VŠE myslel, do jakého úchvatného světa tímto obřadem nevstupuji. Uprostřed vykachličkovaně nablýskané Vencovského (tehdy ještě Nové) auly se ve slavnostních róbách skvěl zástup akademických autorit, lidé pronášeli honosná slova a my jsme slibovali. Slibovali jsme uprostřed moderní auly, v níž jsem o nějaký čas později sváděl litý boj se spánkem při ranních hodinách Ekonomie.

Nyní jsem sliboval uprostřed Karolina. Budovy, která má nesrovnatelně bohatší historii, má punc výjimečnosti. Cítil jsem se obřadněji? Byl jsem uvítán lépe? Zde už jsem nebyl obklopen novými věcmi a nebyl jsem vyjukaný z každého slova, které zaznělo z úst osoby nesoucí tu divnou funkci s názvem rektor. Byl jsem akorát šokován, jaké tržní chování nastoluje Univerzita Karlova během této slavnostní chvíle.

Během celého obřadu rázovalo místností několik fotografů a s vteřinovou přesností řinčely jejich spouště. Dbali na to, aby nikdo nebyl ušetřen, přeci jenom, když nemohou na tento posvátný obřad rodiče, tak aby aspoň své ratolesti našli na fotkách utržených za tučnou částku. Fotografům byl v patách kameraman, jehož obří stroj spaloval přítomné pohledem stejně důkladně jako objektivy fotografů. Co z této ostrahy? Fotky za nemilé peníze, DVD exkluzivně za 250 Kč, když si ho objednáte právě nyní.

Továrnu na jmenování do akademického velkopodniku završila zpoplatněná šatna deseti korunami. Že by UK myslela na život prváka, který se musí vyrovnávat se životem v Praze a těmito gesty mu naznačit, že jinak než za peníze to v Praze nepůjde? Pěkné, ale děkuji, nechci.

Všem těmto obřadům chybí kousek osobitosti. Alespoň stvrzení podpisem, slavnostní přípitek, cokoliv. Takto jde o pouhé štítkování drůbeže.

Vrátím-li se zpět do Anglie, štěstí nám v jeden den trochu hrálo do noty a my jsme mohli navštívit obřadní místnosti University of Bristol. Vím, že porovnávat tyto poměry s českými, není úplně relevantní, ale za zmínku to jistě stojí. Na první pohled budova připomínala katedrálu. Samotná obřadní místnost byla zahalena v purpurovo-červeném světle a v zadní části se v příšeří skrývalo vyvýšené pódium s lavicemi pro zástupce akademické obce. Celé to vypadalo jako prostor kostela a pódium jako by bylo v chrámové lodi. Už při vstupu do této místnosti na mě dýchlo něco nepopsatelného, tajemného. Když už obřadnost, v tomto stylu, prosím.

Obřadní místnost na University of Bristol

Knihovna, ve které bych studoval klidně od rána do večera

Zasedání akademického senátu si také zachovává svoji úroveň.

Opravdu pěkný konec

2010-09-12T22:45:00.009+02:00

...aneb měsíc utekl jako voda a já už datluju z domova.

Seriál o pokémonech jsem se nakonec rozhodl vypustit, protože by pak tento server nezvládal nával čtenářů, proto jsem zvolil méně atraktivní téma - přelet z Bristolu do Veselí. Kdo by si snad myslel, že ve skutečnosti není co vyprávět, omyl.

Všechno to začalo při odbavování na letišti. Bristolští celníci jsou obzvláště tvrdí a potom, co jsem zapípal při průchodu takovým tím detektorem, před nímž si div nemusíte vyrvat plomby ze zubů, se rozhodli, že mě důkladně prošacují. První na řadu přišly moje boty. Nedivím se, že měli strach o to, abych v nich nepřevážel nějakou chemickou zbraň. Bohužel když dali ty mé botky na pás do takového toho rentgenu, spadl jim tam celý systém a celé se jim to rozbilo. Mezitím na druhém pásu přijelo mé příruční zavazadlo, notebook, pásek a letenka. Jak jsem tak bosky poskakoval po letištní hale a sbíral jsem tam své věci, nějak jsem zapomněl na letenku (na co taky ten kus papíru, když nemáte boty, že). To jsem si ovšem uvědomil až potom, co otevřeli letadlo. Naštěstí má úroveň angličtiny dosáhla takové úrovně, že jsem vše zvládl vykomunikovat a po krátké chvíli jsem si to už svištěl asi kilometrovou chodbou vedoucí k letadlu a na všechny přítomné jsem mával tím cárem papíru, bez kterého se nelítá.

Hudba jako Amy Winehouse, hlas jako Lilly Allen. Tak nějak bych popsal jednoho z mých favoritů, kterého jsem objevil na Radiu 1 při každodenním poslouchání rádia v práci.

Jelikož ale všechny příběhy nekončí happy endem jako v prvním případě, tak v Praze jsem se o několik hodin později pekelně proklínal.

Chtěl jsem prokázat službu, když jsem se nabídl, že jednomu Čechovi, který s námi na univerzitě pracoval, vyměním libry a vložím je na účet jednomu jeho kamarádovi, který za něj platil letenku. Na první pohled nic složitého.
Se zavazadly jsme se ukempovali na Hlaváku a já se vydal do známé směnárny, kde před odletem jsem bez problémů nakoupil libry. Dorazil jsem k Prašné bráně, kde se směnárna nacházela, ale ke vší smůle se tam v neděli nepracovalo. Se vším klidem jsem se rozešel o pár kroků dál, kde visela cedule s nápisem "0% commisions" . Vždyť přeci o několik kroků se kurz lišit nemůže o tolik. Nějaké halíře sem tam. U vchodu skutečně u britské vlajky blikala čísla s ciframi 29 a 30, což jsem bral jako splnění všech podmínek ke správné směně. Směnil jsem libry, dostal jsem koruny, na divného pána hodil lehký úsměv při pohledu na ty peníze a spokojeně jsem odešel.

Po několika metrech mě přeci jenom napadlo si přepočítat, kolik kurz vlastně byl. Ale to, co jsem zjistil, se mnou poměrně zamávalo. Směnil jsem libry za kurz 22.80!!! (V porovnání se směnárnou, kterou jsem později našel o pár metrů vedle jsem přišel o směšných 1200 korun.)
S nepříliš dobrou náladou jsem se vrátil k oné směnárně, kde jsem si až všiml malého číslíčka, které bylo ve sloupečku s nápisem malé obnosy. Opravdu tam bylo 22.80!!! Při pomyšlení, že za takto výhodný obnos budu muset ze své kapsy doplácet minimálně 860 korun jsem se rád šel hádat a prosit o vrácení peněz. Pán za přepážkou vypadal celkem rozumně a pokoušel se mi pomoct. Nabízel jsem mu desetiprocentní částku z toho, co za stejný obnos dostanu vedle ve směnárně, ovšem šéfovi se nedovolal (náhoda? nebo osvědčený trik, na kterém směnárna rejžuje?) a já se vší grácií přišel o jakoukoliv možnost dostat své peníze zpět.

Za blbost se platí, to není nic nového. Opravdu jsem na sebe byl naštvaný. Dám si setsakramentský pozor na to, kde směním svoje peníze. A dost dobře by mě zajímalo, jestli je vůbec možné nakupovat valuty za takto podhodnocenou částku. Neexistuje na to nějaká inspekce? Anyway, stalo se, ale co mě mrzí nejvíc bylo to, že když jsem nasupený odcházel ze směnárny, právě se k přepážce dralo několik Francouzů a já jsem kolem nich prošel bez toho, aniž bych jim řekl, že za rohem dostanou asi o čtvrtinu víc peněz. Stejně tak jako já se dívali na hodnotu kurzu pro "velké obnosy"...

Edit o 10 hodin později: Jako by redaktoři Novinek.cz četli můj blog...

Některé směnárny používají finty při zpětné výměně valut

Poprvé v životě jsem si koupil originální CD, aniž bych dopředu znal songy na něm. Těmi šťastlivci byla skupina XX. Toto je ochutnávka. Nemám zatím moc naposloucháno, ale na prvních pár poslechnutí moc dobrý, doporučuju.

Óda na český chleba

2010-09-05T13:35:00.005+02:00

Aby mě nikdo nemohl podezřívat, že při této intelektuálně náročné práci, kterou tu vykonávám, mi zakrňují mozkové kůry, rozhodl jsem se dnešní příspěvek věnovat opravdu hodnotnému a náročnému tématu. Chlebu. (Na koho toto téma bude moc náročné, může si počkat na další díl věnovaný Pokémonům.)

Važme si chleba :) (foto: www.martina-gastro.cz)

Nevim, jestli to je způsobeno nějakou mou prázdninovou úchylkou, ale tady v Anglii nevzpomínám na český chleba poprvé. (I na našem eurotripu jsem na něj před spaním se slzou v oku myslel.) A když jsem tak u šampónování koberce měl sedmihodinový prostor k přemýšlení o smyslu života a vesmíru vůbec, přišel jsem na to, že právě chleba je dost zásadní potravinou, bez které by byl můj život celistvý asi jako ementál.

Jsou na něj vázány vzpomínky z dětství:

Jako malý Martínek jsem neměl v lásce chleba s kůrkou, proto jsem dostával chleba ořezaný bez kůrek.

Ve školce nám na chleba mazali jarní pomazánku, kterou jsem zpětně objevil po několika letech - neznám lepší vzpomínku na školku (no to kecám, spaní po o nebo jezdění na kolobrndě to převažuje).

Svačinky do školy by bez chleba taky nemohly existovat. Nebýt chleba, jedl bych k nim asi jen ubrousky.

Později jsem mu přišel na chuť, když mi babička namazala chleba s poctivým máslem a domácí marmeládou - to jsem se mohl uslintat.

Kde by byly ty mravokárné poučky typu: Dyť tu čokoládu jíš jako chleba. Nebo. K těm utopencům si musíš vzít chleba, to se samotný nejí.

I v těchto dnech bych bez něj nemohl existovat. Od té doby, co se stravuju sám na koleji nebo na privátě, je chleba mou nezbytnou surovinou k vaření. (Mám tim na mysli vaření - chleba s paštikou, chleba se sýrem, chleba s hořčicí, chleba s chlebem.) Nebýt chleba, nemohl bych se po týdnu kochat tím, jak hraje všemi barvami a pochoduje po kuchyni.

Zabijácký koutek v našem flatu

Jak už jsem naznačoval v minulém příspěvku, zdejší toustový chleba je pouhý výsměch a je mi Angličanů líto, jestli na tomto vyrůstali. Obzvláště poté, co jsem u nás na Albertově objevil nejlepší chleba, co jsem kdy měl, v Anglii opravdu trpím. Konzistenčně a hodnotou nasycení bych možná mohl přirovnat jeden krajíc českého chleba k půlce balení chleba anglického. Kdyby to nemělo žádné nevýhody, asi by se to dalo přežít, ale ono to nevýhody má. Na každý kousek chleba musíte čekat, než vám ho vyflusne ten toustovač (a toustovačem to opravdu projít musí - protože jinak se to fakt nedá :). Jakmile sníte tu půlku celého balení, máte sice pocit opravdového nasycení (zhruba jako po jednom cheeseburgru z mekáče), ale cítíte i podivné šimrání v břiše. Po konzultacích se zdejšími dietology-uklízeči jsme přišli na to, že to může být nová hrozba pro lidstvo - nemoc laiky nazývaná toustytída. Ještě tato nemoc není zdaleka prozkoumaná, ale já pevně doufám v to, že tyto 4 týdny ve mně větší pozůstatky nezanechají.

V současné době jsem se naučil s touto náhražkou, která dělá ostudu slovu chleba, žít, ale začátky byly opravdu děsivé. Když jsme přijeli a náš jídelníček se skládal přibližně z tohoto:

Snídaně: 5 toustových chlebů

Oběd: Polotovar ohřátý v mikrovlnce a 3 toustové chleby

Večeře: 25 toustových chlebů

Ovšem i dnes po jakémsi přivyknutí je přinejmenším divný, že jakmile přijdu domů z práce, tak se nevyzuju, nepřevleču, neumyju se, ale první co udělám, tak dám péct tousty. Smutné.

No, nevypadá to gurmánsky? (archiv Uweho Zejdy)

Ve Francii jsme něco podobného zažívali s bagetami. Narozdíl od toustů ale zasytí a navíc, i když sedíte na nějakém zablešeném parkovišti, bagetu máte namazanou českou Májkou a k tomu barbarsky do sebe ládujete plísňový sýr - cítíte se stále jako gurmáni. Zatímco, když tady sedíme v parku a mažeme si chleba soleným máslem, prvotřídní šunkou, nemohu se ubránit dojmu, že se každou chvílí nafouknu a odletim.

Závěrem: Jestli rodiče svým dětem také dávají tento chleba bez kůrky, myslim, že alternativou k tomuto pokrmu je snad už jen pořádná porce anglického vzduchu.

Bydlení na koleji po anglicku

2010-08-29T16:52:00.005+02:00

Popravdě ani nevim, jestli ještě někdo na tento napůl chcíplý blog chodí, ale po dvou týdnech v Anglii jsem došel k závěru, že nebude špatné sem tam něco sepsat.

Abychom si shrnuli základní fakta o mém pobytu v Anglii. Řekněme, že jsem se vydal okusit trochu té manuální práce a co jiného by mě mohlo uspokojit víc než práce, která mě vždy bavila. Ano, je tu ze mě uklízeč - ti, kteří si mě v podobné pozici nedovedou představit, mohou mi říkat správce podlahových krytin.

Ne, tady bohužel nebydlim, ale můžete zde vidět mého kamaráda vysavače, s nímž jsem strávil 35 hodin svého života.

Potom co jsem rok okupoval pokoj na kolejích VŠE na Jižním Městě (a nutno podotknout, že čistota na našem pokoji nebyla mezi našimi prioritami), mohu teď poznávat tajná zákoutí anglických kolejí. Nejenže na nich teď bydlím, ale trávím v nich i 7 hodin mé pracovní doby denně...tedy dostatečná doba k tomu, abych mohl porovnávat.

K pochopení celé závažné problematiky je na místě nejdříve popsat parametry výchozího hřiště - českých kolejí. Jižní Město se může pyšnit svou polohou na kraji města, odkud vám trvá zhruba celý den, než se někam dostanete. Na druhou stranu nebyl problém užívat krás okraje velkoměsta, kde cupitali ježci a hopsali zajíci. V deseti patrových budovách, nejenže se vybíralo nepřiměřené kolejné, ale některé pokoje připomínaly vězeňské cely pro vězně, kteří si zaplatili all inclusive. V jednom takovém bytě se poskládalo až 6 studentů, kteří bydleli po 3 ve dvou pokojích. K dispozici jim byl spoře vybavený kuchyňský kout, 4 skříně pro všechny a koupelna se záchodem.

A situace v Anglii?
V porovnávání prvních parametrů se žádný zázrak nekoná. Do města to rvá přibližně celý den, pod okny vám běhaj lišky a jezevci a za okny doráží holubi a rackové.
Místo pěti paneláků zde najdeme mraky třípatrových cihlových budov rozdělených do nezapamatovatelných bloků. Každý blok se skládá z 11 bytů. Každý byt se skládá z 5 jednolůžkových pokojů se společnou kuchyňkou, záchodem a koupelnou.

Jednolůžkové pokoje nemají svou velikostí daleko k velikosti našeho pokoje na koleji pro tři lidi.Vybavení pokoje se stává z obvyklých věcí, které vám usnadní život na koleji. Skříní více, než potřebujete, jedno křeslo a jedna polstrovaná židle, pevná linka (zdarma), internet a holy bible. Ve všech budovách, ve všech pokojích (krom kuchyně) jsou koberce - což je pro mne nejvíce nepředstavitelná věc v českých končinách.

Ten nepořádek je jen ilustrační, abyste si nemysleli, že mám nemoc z povolání, kdybych tam měl dokonale uklizeno.

Kuchyň je vybavena velkou lednicí s mrazákem, mikrovlnkou, troubou, sporákem a nezbytným toustovačem - bez toho bysme tu nepřežili snad ani noc, protože ty toustový chleby konzistencí připomínající pěnu se jinak jíst fakt nedaj.

Dozor na jednotlivých blocích je vyřešen tak, že jeden z nejstarších studentů - tzv. tutor - dostane nejen největší pokoj (obrázek nahoře), ale za odměnu může komandovat všechny ostatní v bloku.

Porovnání cen bohužel nemůžu provést, protože jsem se na to zapomněl zeptat naší vedoucí, ale jednou se mi to určitě povede zjistit.

Postřehy uklízeče:

Omyvatelné zdi jsou setsakramentsky dobrý nápad - jen mě to ukrutně nebaví.
Všemi pokoji projde přes prázdniny několik kol uklízečů, kteří mají za úkol vyblýskat i taková místa jako kličky u oken, prostor za topením apod.
Holy bible je nejčastěji chybějící věc na pokojích - co s ní asi studenti dělaj?
Žvejkačky na kobercích je hodně velká mňamička, která společně s mytím záchodů a vybíráním chlupů a vlasů z odpadu vede můj žebříček nejoblíbenějších činností v roli uklízeče.

...a tak nám začala festivalová sezóna

2010-05-17T01:26:00.002+02:00

S přicházejícím letním počasím (a aktuálně s hrozícími povodněmi) k nám pomalu připlouvají i letní festivaly. Ten snad nejvíce profláknutý ve světě filmovém začal 12. května. V Cannes se jako každoročně sjela celá plejáda es filmové branže a v každoroční bitvě o prestižní zahajovací film tentokrát zvítězil spektákl Robin Hood.

Že festival v Cannes odstartoval spoustu dalších festivalů není pochyb a toho času 15. května se v Praze kdesi v Martinickém paláci odehrál čtvrtý ročník festivalu amatérských filmů s názvem MiniFilmFest. I zde proběhl nelítostný souboj o zahajovací snímek večera, který nakonec "vyhrál" snímek Stereo od svahilského režiséra Martina Černého. O tom, že to byl černý kůň celého festivalu svědčil i jeho snímek, který připomínal variaci na postmoderní dílo, když 5 minut ze 7 plátno pokrývala nesmlouvavá čerň. Jak se později režisér přiznal, nebylo to jeho záměrem a film byl natočen původně i pro diváky bez rentgenního vidění. Zároveň si však oddychl, protože díky tomuto druhu promítání na plátně nebyly vidět technické chyby v obraze, jak se původně obával, že by mohly rušit. Naštěstí nebylo vidět nic, takže tyto chyby divák dokázal bezproblémů potlačit.

Reakce poroty byla poněkud strohá, ale zato výstižná a jednoznačná. Pavel Novotný si napsal jednu důležitou poznámku do svého poznámkového bloku: "Kravina". I Nikol Štíbrové došlo po druhém animovaném filmu, že ten první vlastně nepochopila. Malé finále nakonec vyhrál dokument o zákulisním dění na VŠE. Hlavní konkurencí tohoto dokumentu byla především animovaná tvorba, která mnohdy šokovala svým kvalitním zpracováním.

Velké finále se odehrálo v duchu souboje studentů filmových škol a těmi dalšími. Velice pěkným zpracováním zaujali studenti opět VŠE, kteří vytvořili poněkud delší reklamní spot na jeden z fakultních oborů. Všechny filmy (až na výjimky) byly velice kvalitně technicky zpracovány a zázemí filmové školy se na nich náležitě podepsalo. Bohužel s nápadem, ať už v provedení nebo vyznění, přišly zhruba tři snímky. Jedním z nich se stal i vítězný filmík, který zvolili přítomní diváci.

Celkově i přes nepřízeň počasí lze MiniFilmFest hodnotit kladně, neboť divácii měli možnost vidět (až na zahajovací film) pěkné svěží nápady, kvalitně technicky zvládnutá díla i originálně pojatá témata. Jedinou kosmetickou vadou na kráse byla snad absence přátelštější atmosféry. Přeci jenom, když ve velkém finále začne téměř polohlasem jeden z diváků (nejspíš tvůrce - odborník) hanit jeden z právě promítaných filmů, který nevznikl na filmové škole, nevyvolává to zrovna dobrý pocit.

Další z řady festivalů, kde můžeme mluvit o rovnakosti s festivalem v Cannes bude Winston Econ Art, který se uskuteční 31. května. Při troše štěstí zde bude k vidění i snímek Stereo. Tentokráte by ovšem mohla být verze pro diváka s očima :)

...a naše redakce přeje pěknou festivalovou sezónu.

Nasaďte si brýle a staňte se Avatarem

2010-02-14T00:00:00.004+01:00

James Cameron učinil celosvětovou přítrž svým novým filmem určeným především k promítání ve 3D. I když příběh Avataru stojí spíše v pozadí, jedná se o revoluční snímek, na který lidé chodí i dva měsíce po premiéře a kinosály praskají ve švech.

Píše se rok 2154, lidé zpustošili naší Zemi a vydávají se hledat nové zdroje na planetu Pandora. Pro našince má tato země sice nedýchatelný vzduch, ale zato zem bují rostlinstvem a zvířaty všeho druhu. V jedné symbióze s přírodou zde žije i lid Navi. Tito modří lidé se ale jen tak lehce svého bohatství nechtějí vzdát.

O Avataru už bylo napsáno mnoho řádků a mnoho různých názorů. Nejčastěji jste možná zaslechli názor, že tento film je formálně téměř dokonalý, ale ten příběh je opravdu laciný. Ale je tomu opravdu tak?

Režisér James Cameron, který bývá nejčastěji spojován s filmem Titanic, nikdy nebyl žádný troškař a vždy tíhnul k novým světům v rámcích žánru science fiction. Nyní se mu povedl opravdu husarský kousek, který může mít příběh sebevíc naivnější, protože příběh zde nehraje ani zdaleka hlavní roli.

zdroj: bontonfilm

Jsou tomu již dva měsíce po premiéře a většina sálů podporující 3D technologie promítání hlásí stále plno a rezervační systém kina IMAX si zvykl přisuzovat projekcím Avataru titul - vyprodáno. Ačkoliv se prozatím Avatar stal možná nejdražším natočeným filmem vůbec (přesná cena filmu není známa), plodí své ovoce. Svými tržbami trhá rekordy ale co víc, s ním dost možná přichází další dekáda filmu jako takového.

Když bratři Lumiérové představili světu kinematograf, první filmy byly spíše pokusy. Vybraní diváci tak mohli zhlížet zachycené momenty ze všedního života jako příjezd vlaku do stanice nebo dělníci vycházející z továrny. Film zažil skutečný rozkvět ale o něco později, kdy pohyblivé obrázky začaly vyprávět příběhy, objevily se první filmové triky a později se přidal zvuk. Byť už u nás nějaký pátek nabízí kina 3D projekce, doposud bychom tyto filmy mohli přirovnat k lumiérovskému příjezdu vlaku.

zdroj: bontonfilm

Avatar posouvá 3D filmy na další kolej a Cameronův nový počin dává jeho následníkům svým způsobem recept. Chtě nechtě, divák vstupuje do jiného světa, který ho opravdu vtáhne do děje a on téměř za tři hodiny filmu prožije celý jeden filmový život. Vstupem do kinosálu a po nasazení těch zázračných brýlí se sám stává Avatarem filmových společností. Do karet této technologii hraje i fakt, že lidé v tomto případě nedávají přednost staženým filmům příšerné kvality, ale jdou si ten svůj filmový život prožít „plnohodnotně“. Uvidíme, jestli s tímto monopolem na zážitky něco udělají 3D televizory, které se pomalu dostávají na trh.

Avatar sám o sobě v sobě neskrývá nic objevného. Ve svém příběhu nenabízí nic, co by naší filmovou mysl šokovalo. Ti bystřejší by mohli namítnout, že se Cameron snaží i o nějaké (ekologické) poselství, ale takových pokusů o ničem už tu bylo mraky. Uvidíte to, co byste si přáli, aby bylo v Pánu Prstenů, prožijete mezigalaktickou romanci, budete se vyhýbat letícím šípům i kulkám. I když celou dobu předvídáte, co bude následovat, nemáte důvod přestat nechat se unášet na té vlně naivity a prožitku.

1.Č.1.N.1.B.1.

2009-11-11T18:47:00.002+01:00

"Co když tam při obědě bude víc příborů než si dokážu představit, k čemu tolik druhů může být vhodných?"
"Hlavně pevný stisk ruky, podívat se dotyčnému do očí."

Ráno ojedinělé svou skrytou podstatou (11.11.) se dralo kupředu zapšklými ulicemi pražskými bojujíce se smogem. Já ozbrojen oblekem, notýskem a dvěma propiskami si to štráduju plečkou na Jindřišskou. ČNB. Ta tři písmena jsou skrytou šifrou pro dnešní den.

Vcházím a jakobych se zmenšil na polovinu a na čelo mi nalepili ceduli: PRESS. Všude okolo mne proudí bezohlednost s očima všude. Ač se nedívají, ty čtyři písmena vidí výrazně. Jsou to lidé, kteří byli hlavními maskéry ekonomické tváře naší republiky. Mnozí z nich trávili bezesné noci nad tím, jak dotáhnout finanční reformy do co nejlepšího stavu. A já?

Usadil jsem se ke stolečku, na mém stole Hospodářky a neperlivá Bonaqua. Ví z nich někdo, že jsem neudělal základní kurz ekonomie? Dobrým hercem může být člověk jakýmkoliv bude chtít, ale odbornost bez scénáře nezahraje nikdo. Graf, vzorec, repo?! Co dělá novináře novinářem? Psát o něčem, v čem si je jistý v kramflecích nebo psát o všem tak, aby to vypadalo, že tomu rozumí?

Zapadat do téhle společnosti je sice fajn, potit se v nejdražších sakách určitě taky. Ekonomie je velice zajímavá, leč zjistil jsem, že je to stále běh na dlouhou trať. Řekl bych, že už nějaký běh na dlouhou trať mám, proto ekonomie degraduje na sprint. A teď o tom sprintu napsat článek, když já zůstal na startovní čáře...

(Původně jsem chtěl psát fejeton, tak snad někdy příště :-P)

Mezníky

2009-10-13T15:29:00.002+02:00

V našem životě jsou jisté mezníky, kterým přičítáme tu vyšší, tu menší důležitost. Pro někoho mezníkem může být oslava 18. narozenin, získání řidičáku, složení zkoušky nebo den, kdy se vám všechno podařilo.
Jestli se z té či oné události stane mezník, poznáte až časem, kdy se budete k těmto okamžikům vracet a kdy na ně jen tak nezapomenete.
Nemohu tedy říct, že zrovna zatrhávám v mé mysli nějaký mezník, ale mám takové tušení, že by z toho něco mohlo být. Od neděle totiž bydlím! Po třech týdnech parazitování všude možně, jsem se konečně usadil do bytu, který je kouzelný svou polohou i bytem samotným.
Kdybyste ho hledali, našli byste ho co by kamenem dohodil od Karláku, vlastně co by pírkem dohodil od squatu na Albertově. Byt samotný je takový ten typický starý činžák, ve kterém je vám zima i v parném létě. Přesně podle mých představ jsou tu vysoké stropy, kouzelně omšelá koupelna, okna, co netěsní a topení na plyn.
Své spolubydlící vlastně ještě pořádně neznám, ale pokud je nebude štvát mé ponocování, neměl by hrozit nějaký konflikt. Podle všeho jsou to dva studenti přírodovědecký fakulty na UK a jedna studentka, co vystudovala výtvarné umění (a nyní překvapivě dělá účetnictví).
Zatím tu nejsem moc vybaven, vlastně tu nemám moc co k jídlu, ale asi ještě dnes zajdu do Lídlu.
Vše se zdá nanejvýš super, tak možná, že můj první byt bude malým mezníčkem.

Když tu tak myslím na mezníky, je zajímavé se ohlídnout za rameno a uvědomit si, co bylo vašim posledním mezníkem...nevinný úsměv slečny pokladní v kině Světozor? *šibalsky*

PS: V přízemí našeho baráku se nachází taky kavárna, není to vlastně super? Jo, to už sem řikal, tak je to prostě...

Amsterdam - město nepochopené

2009-09-20T13:39:00.003+02:00

Podle posledních příspěvků se může zdát, že z těchto stránek se stává cestovatelský blog. Vězte ale, že tento příspěvek je poslední cestovatelský za tento rok. (Ale nikdy neřikám nikdy.)

Tak tedy Amsterdam.
Mnoho mých přátel a známých poslední dobou navštívilo toto místo a povětšinou jsem od nich neslyšel nic jiného než superlativa na vrub Amsterdamu. Asi jsem tam strávil krátkou dobu, nicméně mé pocity z tohoto města jsou značně rozporuplné.

Na jedné straně je to město, kde si každý může dělat, co se mu zachce. Město plné vůní, kultury, kol a vysokých a úzkých domů. Na druhé straně může všechno toto působit značně schizofrenně.
Vysvětlím. Při mé návštěvě byly okamžiky, které se mi zaryly hluboko do paměti a pak také chvíle plné takového sevření. Když jsme v pátek slavnostně v půl šesté ráno dorazili k branám města a o hodinu později jsem vyrazil s Máňou na první průzkumy, zažili jsme mnohé. Hned jak jsme zabočili do spleti úzkých a liduprázdných uliček, cítil jsem se jako myš v pokusném labyrintu. Do toho všeho jsme vyhmátli tu nejhustěji posetou čtvrť červenými lucerničkami, stačili jsme odmítnout dvě pozvání do bordelu a jednu nabídku k bůhvíčemu od nějakého zhuleného individua. Opravdu zajímavé, leč trochu nefotogenické zážitky. Při hledání cesty nazpět jsme však narazili na mnohem útulnější uličky, které prozařovalo vycházející slunce zpoza šedých mraků. Všude vládl klid, ulice se probouzely, sem tam někdo projel na kole. Kvůli těmto okamžikům by se mi chtělo si sednout na okraj grachtu, srkat z hrnku kafe a pokuřovat ranní cigaretu.

A v podobných vlnách se to se mnou neslo i v dalších dnech. Jednou málem přijdete o život, kdy se na vás řítí cyklista, který volá, baví se s dalším cyklistou, do toho zakusuje svačinu a ještě k tomu veze na nosiči své dítě. Podruhé máte sto chutí si půjčit kolo a zařadit se do toho nekonečného pelotonu a vychutnávat si jízdu svého života. Jednou obdivujete kouzlo kanálů za podivně nafialovělého světla při západu slunce, podruhé se prodíráte přeplněnými ulicemi, kde není vidět žádného nebe. Jen mnoho nakřivo padajících baráků, které vám padají na hlavu.

Stejná situace je i mezi kavárnami nebo coffeeshopy. Jednou objevíte kavárničku, do které se zamilujete, v té druhé se vám po půl hodině chce odejít a nikdy více se tam nevrátit. Ohromým plus jsou i muzea, která Amsterdam nabízí velkou škálu a mnohdy velice kvalitních. Já jsem se dostal pouze do Rijksmuzea a Filmmuzea, ale nutno podotknout, že Rijksmuzeum opravdu stálo za to.

Amsterdam je z mé strany město nepochopené, avšak chtěl bych se tam ještě vrátit. Třeba pochopim. Město, které jsem si ale naopak zamiloval je město, kde se zrodil sýr Eidam, teda Edam. Toto malebné městečko je též postaveno na grachtech, též má malebné uličky, ale je jednoduše kouzelné. Stejně jako mě okouzlily v Belgii Bruggy, stejně tak mě okouzlil Edam.

Zakončil bych to slovy Karla Čapka, který o Amsterdamu napsal toto:

Viděl jsem jeptišky na kole a sedláky, kteří na kole vedli krávu; lidé svačí na kole a vozí na kole své děti a své psy a milenci šlapou na bicyklech, držíce se za ruce, luzné budoucnosti vstříc; říkám vám, je to národ na kole. Stane-li se kolo do té míry národním zvykem, jest nutno uvážit, jaký asi má vliv na národní charakter. Nuže, řekl bych, že:

1. člověk na kole si zvyká starat se sám o sebe a neplést se druhému do jeho kol;

2. čeká na svou příležitost a ihned přišlápne, dostane-li se mu ždibec volného místa;

3. maže si to dopředu, aniž by se musel příliš pachtit a aniž by s tím dělal sebemenší rámus;

4. i když někdy jezdívá spářen nebo v davu, člověk na kole je více izolován a uzavřen v sebe než lidé pěší;

5. kolo zřizuje mezi lidmi jakousi rovnost a stejnorodost;

6. učí je spoléhat na setrvačnost

7. a vychovává v nich smysl pro ticho jako v bavlnce.

Čímž jsem řekl o kolech víc dobrého, než si o nich myslím; a nyní, když už se mi nemohou pomstít, pravím veřejně, že je nemám rád, jelikož shledávám poněkud nepřirozeným, aby člověk zároveň seděl a kráčel. Kráčet vsedě, i to může mít koneckonců vliv na tempo a vývoj národa. Je možno pomalu šlapat a přitom se dostat rychle kupředu. Je to vidět na tom, jak daleko se ti Holanďané dostali, ačkoliv šlapou zvolna skoro jako ve zpomaleném filmu. Ale já, člověk pěší a mávající rukama, jim nebudu rušit jejich kola; ať každý národ putuje za svou hvězdou, jakými prostředky umí.

Lipno - příroda za velký prachy

2009-08-27T22:36:00.004+02:00

Včera jsem se vrátil od lipenské přehrady, kde jsme měli jednu z četných akcí bývalé třídy z gymplu. Na Lipně jsem nebyl přes deset let a musím zkonstatovat, že jsem přijel naprosto zděšený.

Dříve jsem jezdíval na Lipno s rodiči na kola a dnes jsem se dozvěděl, že jsem tam s nimi byl naposledy, když mi bylo šest let. Pravda, pěkných pár let to bude. Od té doby jsem se do těchto končin dostal pouze sporadicky, když jsme tudy projížděli, ale tato místa se za těch 14 let nestala mým primárním cílem. Z těchto dětských let mi v hlavě zbylo plno útržkovitých vzpomínek, které jsou plné nádherné přírody, nezapomenutelné atmosféry, parní lokomotivy, plachetnic, posledního medvěda a dalších drobností.

Pokud z těchto let máte stejné vzpomínkové záblesky, musíte uznat, že se na ně vzpomíná velice pěkně. Mnou řečené zděšení z uplynulých dnů způsobilo potlačení těchto vzpomínek, jakási desiluze. Místo toho všeho se mi dostalo obrázků, které nejsou hodné zarámování. Příroda tak nějak zumělkovala, nezapomenutelná atmosféra zde zůstala leda pro Holanďany a rodinky s Ferrari v garáži. Místo na parní lokomotivy se chodí na letní bobovou dráhu, a když i ta vás omrzí, můžete si skočit do bazénu.

Lipno asi vždy bylo komerční, ale dnes se kolem něj utvořilo snobské zázemí, kterým jsou ovlivňovány všechny okolní instituce. Je sice romantika vyspat se pod širákem u břehů českého moře, ale když za přespání pod širákem v levnějším případě zaplatíte 95Kč a v dražším 111Kč, romantika jde stranou.

Z této situace vede několik východisek. Můžu počkat, než začnu vydělávat nějaké šesticiferné měsíční výplaty a pak dopřát mým dětem krásné vzpomínky na to, jak v dětství u Lipna jezdily na bobové dráze a hopsaly na gumovém nafukovacím kopečku. Můžu začít hledat nějaké jiné místo, kde nebudu muset při každém placení resuscitovat peněženku. Nebo se můžu na milé Lipno vyprdnout a nechat si mé krásné vzpomínky.

Varianta dvě až tři nezní úplně marně.

Apendix: Jinak výlet tak špatný nebyl. I nějaké útržky pěkné přírody jsem objevil u Zadní Zvonkové, na rozhledně Moldaublick a u Čertových kamenů. Zažili jsme veselé první ráno, kdy autu odešla baterka a my museli po kempu žebrat startovací kabely, které jsme pak objevili pod sedačkou. Neméně veselé byly výhružky v druhém kempu, kde nás chtěli vyhodit z kempu za hraní na kytaru a harmoniku u ohně. Stopování nazpátek se také povedlo, když mi zastavila parta tří slovenských Cikánů. (Nastoupil jsem do plechové krabice, co připomínala auto a jako první zazněla otázka: Hé, kolik máš u sebe peněéz? Kolik nám za to dáš, když tě vezem?!)

Od londýnského metra do metropole balónů a zpět

2009-08-12T21:58:00.003+02:00

Jak nejlépe popsat ten druh dovolené, kdy bez větších příprav vás autobus vyplivne na nějakém místě a vy než se rozkoukáte, tak už se necháte unášet davem...

V Londýně jsem byl, tuším, před třemi roky, ale z jeho návštěvy si pamatuju jen mlhavé obrysy, protože pršelo a skoro celá naše prohlídka proběhla zpoza okýnek autobusu. Možná jsem čekal, že vše bude tak jednoduché, jak to vypadalo za těmi okýnky, a právě proto byl příjezd do Londýna takovou vařící sprchou. Záměrně nepíšu ledovou, protože opařený jsme z toho byli dost. Uprostřed nádraží Victoria jsme úspěšně okoukali, jak si koupit jízdenky do metra a střemhlav jsme se vydali do útrob undergroundu. Ještě teď se vidím, jak koukáme na každou ceduli a koukáme, kde je ta stanice, kam chceme jet. Po zkoumavém prohledání jsme prošli nehorázným bludištěm (v kolosálním vedru - nikdo by nevěřil, jaký je tam v metru vedro) a po několika dlouhých minutách objevili tajemství přestupování ve stanicích. Držet se barvy!

Dál už se asi ani nemusím rozepisovat, neb kdo zvládne orientaci v metru, celý Londýn už je jen hračička. Při pohledu na přepřelidněný Trafalgar Square mě trochu přešla touha objevovat památky londýnské, a proto jsem nepohrdl zastávkou na kafe nebo prohlídkou The National Gallery. Více než písmenka v tomto případě poslouží obrázky.

Když nad tím teď zpětně přemýšlím, ten Londýn jsem si velice oblíbil. Možná se ve mě vzbudila má vášeň pro velká města z dětství, ale ta spousta lidí a všude samý ruch mi vůbec nevadily. Naopak jsem si je užíval. Po celodenním trajdání jsme se setkali s Honzou a Hankou, se kterými jsme později odjeli do našeho jednonočního bejváku. Hlavní peckou toho dne bylo, když jsem zjistil, že ta Hanka je má bývalá spolužačka ze základky, kterou jsem od té doby viděl asi tak třikrát. Není nad to se potkat v Londýně, že?

Po londýnském bloumání jsme se přesunuli do Bristolu za našimi kamarádkami brigádničícími. Bristol se na první pohled jevilo jako sympatické město, ale kvůli různým nedostatkům jsem si jej moc neoblíbil. Mezi hlavníproblémy patřila hromadná doprava, která je opravdu nevyřešená a když bydlíte několik kiláků od centra, není moc pěkné každý den to cupitat pěšky a ještě do kopce. Z neustálého podivného chování racků jsme také usoudili, že Bristol byl nejspíš místem, kde se nechal A. Hitchcock inspirovat k natočení hororu Ptáci. Racci nás sledovali na každém kroku, budili nás ze spaní, vydávali děsivé skřeky, v parku dělali na lidi nálety, zabíjeli holuby a my se obávali, že nám každou chvílí useknou hlavu tim svym zobákem.

Pobyt u našich Kate a Markeet byl velice fáájn. Já mít takovou brigádu, chrochtal bych blahem. Holky teda vypadaly jako, že už od prvního dne odpočítávají dny do návratu, ale snad jsme jim to naší návštěvou trochu zpestřili. K poznání města jsme podnikli hned několik kroků. Samozřejmě jsme prošli nějaké památky, ale hlavně jsme vystáli skoro dvouhodinovou frontu do muzea, kde vystavoval "umělec" říkající si Banksy (pro nás pracovním názvem Bankys). Tato výstava byla zajímavá nicméně za ty dvě hodiny to asi moc nestálo. Když bych se ale odprostil od veškerých úvah a myšlenek nad jeho díly, byla to výstava, na kterou se pěkně dívalo a místami pobavila. Nic víc.

Navštívili jsme i místní kluby a musím uznat, že v pátek a v sobotu v noci to jejich náměstí ožívá asi nejvíc. Až na vysoké ceny čehokoliv v tom klubu všude vládla poměrně pohodová atmosféra. Jedinou škodou je, že jsme se nedostali na legendární loď Thekla. Jako Češi jsme si nemohli také nechat ujít Cider festival, neboli festival piv s ovocnou příchutí. Za tolik liber to nebylo až zas takové terno, ale kde jinde bych ochutnal jahodové, višňové, mangové pivo nebo slyšel legendárni kapelu Mangled Würtschen (nebo jak to bylo).

S návštěvou Bristolu nezajít na balónový festival, který se tam zrovna konal, by byl veliký hřích. Je tam víc než mraky lidí, pouťové atrakce, balóny všech možných i nemožných druhů a velikostí.

Poslední den jsme jeli k moři. Do té doby pršelo jen jednou a to v dobu, kdy jsme jeli autobusem, jinak bylo na Anglii nezvykle krásné počasí. Nicméně, když jsme dorazili k moři, pěkně jsme promokli. Bylo to zmoknutí jako kdyby vás někdo zlil rozprašovačem na vodu.

Už koukám, že to mám nějaký dlouhý, tak to zkrátím na pár rad, kdybyste se vydali do Londýna:

Na letišti v Lutonu si nesměňujte eura za libry, mohli byste mít při pohledu na kurz zkažený celý den. A setsakramentsky hodně volného místa v peněžence.
Nenechávejte si v Londýně zavazadlo v úschovně na vlakovém nádraží Victoria station, ale na tom autobusovém. Ušetříte 6 pounds.
Dávejte si bacha na mladé Brity, které v metru začnou po sobě stříkat tunu deodorantu. Nikdy nevíte, jestli na vás nechce vystříkat rovnou šest sprejů, což by mohla být smrtelná dávka.
Zapomeňte na prasečí chřipku. Nikdo to moc neřeší až na pár (resp. 6) turistů, kteří všude cupitali s rouškou. ---Chro Chro, my jsme snad v pochroděěě.
Až budete v Hyde Parku hledat koš, hledejte spíše nějakého chlápka s takovou velkou sběrací pinzetou.
Až pojedete výtahem nedivte se moc, že tam sedí chlápek, který mačká nahoru a dolu.
V hospodě Silver Cross si nedávejte kafe. Je sice zalevno, velký, ale chutná jak vyvařený ponožky.
Do musea Madame Tussaud jděte buď v pět ráno nebo jeďte s královskou rodinou, třeba vás tam pustí bez stání ve frontě (asi kilometrové).
Nedivte se, že síť fast foodů Subway myjí cyklisté nápadně podobní Antoniu Banderasovi
V Mekáči si nedávejte McFlurryho s mentolovou čokoládou. Ačkoliv to ze začátku osvěží, později se to dost znechutí.
Až po vás nějaká holka bude chtít peníze a po několika větách anglické konverzace zjistíte, že je to češka, nejprve se podívejte, jestli má všechny přední zuby.
Noviny si nekupujte, leží všudemožně v metru nebo je rozdává někdo na ulici. Narozdíl od nás veškerý bulvár rozdávají zadarmo, jen ti největší fajnšmekři si koupí The Sun, bulvár všech bulvárů. Timesy tam skoro nikdo nečte, podle toho, co jsem viděl.

Pár rad do Bristolu:

Vezměte si kolo nebo auto, hromadná doprava selhává. Když už jede, tak vám na zastávkách nezastaví.
Dávejte si bacha na racky, jsou zákeřní.
V Bristolské katedrále si nezapomeňte říct o českého průvodce.
U Suspension Bridge nechoďte do jeskyně za 1,50, je to toálně o ničem.
Nezapomeňte navštívit balónový festival. Událost No. 1 in Brizzle.
Nefoťte si nikoho, kdo vypadá jako by právě mířil na punkovou svatbu a zároveň vypadal jako pr... Nemusel by se chtít fotit.
Koukejte po zemi, lidé rádi ztrácí jednolibry.
Zajděte si do kavárny Gusto, všude pracují Slováci a maj tam to nejlepší kafe.

Den nostalgický

2009-08-02T16:06:00.003+02:00

Když jsem přijel na LFŠ, nějak jsem ani nechtěl myslet na to, jak rychle ten týden uteče a najednou po probdělé cestě vlakem a strašně drahym autobusem sedim doma. Měl bych hodnotit?

Ačkoliv jsem cítil, že letošní LFŠ byla slabší než minulý ročník, že atmosféra v mnohém pokulhávala, odjel jsem na výsost spokojen. Včera proběhlo slavnostní zakončení, na kterém se promítl i ten náš slavný výtvor. Bohužel byla promítnuta předposlední verze střihu, kde nebyl doladěný konec, ale jak se zdálo, nikomu to nevadilo. Hlavní bylo, že se nám povedlo z toho střihu vykouzlit alespoň něco, co mělo jakousi formu. Hodnotit ty naše (pseudo)dokumenty nebudu, neb to není důležité.

Každý z těch osmi lidí si mohlo vyzkoušet, co obnáší natočení takové malé tříminutové blbosti a tak zjistit, jak jim tento styl práce vyhovuje. Osobně mě výrobní proces (od nevidim do nevidim) v mnohém bavil a snažil jsem si ho užívat (ano, ty tvůrčí krize asi k tomu patří). Více než výrobní proces mi ale dalo plno užitečných rad, pravidel a tipů od našich supervizorů. Po natáčecím dnu Lindu vystřídal stříhač Tomáš Doruška. Ten nás na vlastní oči přesvědčil, že i když je natočený materiál sebehorší, dají se s ním dělat pěkné psí kusy. Bylo opravdu zajímavé sledovat s jakou lehkostí mu jde ta piplačská střihačská práce od ruky. Velice mě taky překvapilo, jak je práce střihače tvůrčí...

Hlavně kvůli nacpanému programu při workshopu a následných "střídmých" zapíjeních jsem zanedbával film z toho diváckého hlediska :( Za sedm dní vidět 10 filmů (nepočítám krátké filmy) a na jednom usnout a na dvou překonávat mikrospánek není extra statistika. Započítat by se měla dvě zpestření, která bych neměl zapomenout - koncert Suzanne Vega a divadlo SKUTR: Malá smrt.

Bohužel už mi teď hlava lítá v jiných sférách, protože již ve středu odlítám do Anglie, ale díky LFŠ letošní doposud takové prachbídné prázdniny stouply na ceně. Poznal jsem plno nových zajímavých lidí, vyzkoušel jsem si práci, která mě baví v profesionálnějších vodách a pil jsem MOJITO za 45 Kč - krásné.

Den třetí

2009-07-28T21:17:00.002+02:00

Možná bych si měl dát předsevzetí neslibovat něco, co není jisté. :-P Chtěl jsem každé ráno přinést nějaký ten poznatek z této akce, ale bohužel zrušili přístup k internetu v místě, kde jsem s tím počítal. Proto se až po skoro čtyřech dnech dostávám k vlnám internetovým.

A když už jsem se sem dostal, nebylo by možná od věci alespoň zmínit, jak tu je, cooož? Nu vezmu-li to nějak ve zkratce od začátku...Bohužel naše přesvědčovací techniky nebyly natolik účinné, abysme slečnu u akreditací přesvědčili, že opravdu nutně potřebujem ubytování v kempu u kolejí. Proto jsme skončili na podlaze u dveří třídy 5.B. První noc byla opravdu libová, když jsem spal asi hodinu kvůli tomu, že jak se trousili lidé spát, vždy otevřeli dveře a nasvítili mi do očí a jako bonus šlápli na parketu, která se mnou slušně zalomcovala.

Další den začal workshop, který trvá a trvá. Vlastně jsem na něm od té doby furt. Za tři dny jsem viděl plnohodnotně snad tři filmy, což je docela smutné. Naštěstí to nepřijde smutné mně, protože si workshop náležitě užívám (napsal s tvůrčím zmarem a depresí jak sv). První den jsme se seznámili s Lindou Jablonskou (Vítejte v KLDR odrežírovala) a hned jsme se chopili kamer, o kterých se mi zdálo v těch nejmokřejších snech a šli jsme točit medailonek nějaké osoby. Skvělé. Sice jsem skoro celý den nejedl, ale stálo to za to. Kolektiv na workshopu je rozmanitý a jsou zde některé velice zajímavé postavy. (Dozvíme se dále)

Po uvedení do práce s kamerou a podobných fíkovin jsme celý včerejšek strávili s vymýšlením dokumentu na zadané téma. Absolvoval jsem tříhodinový rozhovor se Standou, jedním z tří členů našeho týmu. Přišel s poměrně zajímavým tématem...jenže. Jsme se motali v začarovaném kruhu vzájemného nepochopení. Já jsem se téma snažil zjednodušit a trochu smysluplně ho uchopit. Problém byl v tom, že když jsme se na něčem shodli byla to pouze předehra, abychom se začali dohadovat o nepodstatných věcech a v zápětí opět o věcech, které už jsme probrali.

Po několika hodinách úmorných rozhovorů jsem se odcházel opít s nadějí, že to nedopadne tak zle. Po pár hodinách spánku jsme dnes začali natáčet. Chce se mi brečet při pomyšlení, že to na čem jsme se dohodli se ani zbla neobjevilo ve výsledném materiálu. Veškerý koncept odešel na pívo! A nám z toho dnes zbyla taková kaše, nad kterou nezbylo než brečet. To, co jsme ještě před natáčením měli každý v hlavách odvál vítr. Každopádně jedno poučení z toho plyne...dva lidi, kteří se názorově hodně rozchází nedělá dobrotu. Také není moc košer, že každý z nás si tam to své prosadil a ve výsledku z toho nevzniklo to naše :( Ale což. Workshop mě baví, baví, baví a utvrzuje mě to v tom, že je to něco, co stojí za to, abych se tim zabýval.

Jak bude příběh dál pokračovat jsem sám zvědav...snad se ještě ozvu :) A slibuju, že to bude víc o filmu...

35. Letní filmová škola - olá

2009-07-25T00:21:00.002+02:00

Dnes zhruba za 12 hodin odjíždím na týden na filmovku do Hradiště. Mým smělým přáním by bylo sem dát každý den alespoň krátké shrnutí toho dne. Nakolik se mi to podaří, uvidíte sami :)

První misí bude dostat se nějakým způsobem do Hradiště a tam najít ubytování. Jedu na blind, tak snad se zadaří stejně dobře jako minulý rok, kdy jsme vychytali nejlepší možný ubytování.

Prázdniny jako prase

2009-07-23T18:55:00.004+02:00

Právě jsem přišel domů a jako jedna z prvních otázek padla, kdy poletim do tý Anglie? Ptám se, proč? No protože prasečí chřipka tam řádí jak nezjednaná, dostalo se mi odpovědi. A teď co?

Už jsem se tak nějak smířil s tim, že tyhle prázdniny jsou výběrové. Měl jsem jet na Ukrajinu, ale nejel jsem. Několik dní mi bylo blbě jako nikdy. Prostě prázdniny takové, jaké jsem si už pěknou řádku let přál. Skoro celý červenec jsem zabedněný doma, a fakt mě to tu baví!!!

Teď, když přišla možnost, alespoň malinkým zlomkem si nahradit tu cestovatelskou absenci, si přijde prasací chripka (jak by řekli slovenští kolegové :). Možná se to nezdá, a vy moc nechápete, co tu tak řeším, ale stojím skoro před hamletovským rozhodnutím, zda se bát či nebát prasací chripky.

Když bych vzal v potaz, že budu věřit našim médiím, dočetl jsem se, že v Británii tento týden oslavili dalších 100 000 nakažení tímto prasečím virem. Celkově odhaduju, že sčítáním lidí, kteří trpí touto prasárnou, bychom se v Anglii dostali maximálně na 300 000. Anglie má zhruba 16 mil. obyvatel, takže 300 tis. lidí tvoří necelá 2 procenta nakažených lidí. To nezní až zas tak hrozně.

Mohl bych se zabývat tím, že nějaký prasák by s touto nákazou mohl letět se mnou letadlem, ale to bych nesměl ani přecházet na přechodu s touto skepsí. Navíc, když tak nespoutaně brouzdám internetovými vlnami, narazil jsem na zajímavé titulky: Česku hrozí pandemie prasečí chřipky apod. Naštěstí v naší zemi máme lidi, kteří dokáží svůj národ podržet a toho si cením. Mám na mysli veleváženého pana doktora hejtmana Ratha, který prý prohlásil, že to je pouze mediální bublina! Takže ač jsou mé obavy více či méně liché, utišení od tohoto člověka mě uspokojilo.

Verdikt: Nebojim se prasečí chřipky! Kdo se chce nebát se mnou, pošlete mail panu Rathovi, že se stejně jako já nebojíte! Jeho to potěší...

Pohádka podle F. S. Fitzgeralda

2009-06-09T01:07:00.008+02:00

Napůl mi skončilo zkouškové období, a já se po dlouhé době dostal konečně ke knížce i filmu. Štěstěna je nevyzpytatelná, a tak se přihodilo, že jsem si půjčil v knihovně knížku povídek od Francise Scotta Fitzgeralda. Na tom vlastně ještě nic o štěstí není, ale důležité je, že jsem mezi změtí těch povídek objevil i povídku nesoucí jméno Podivuhodný případ Benjamina Buttona. Po písemce z ekonomie jsem začal obracet stránky a příběh novorozeného starce, který postupně mládnul, ožíval v mé mysli. Nepřišlo mi, že uběhlo celé odpoledne a mně mezi rty proklouzla poslední věta tohoto příběhu...

"Pak byla tma, a bílá kolébka, mlhavé obličeje pohybující se nad ním, teplá, sladká vůně mléka, to všechno zcela vymizelo z jeho mysli."

Dnes jsem konečně dohnal svůj rest a konečně jsem zhlédnul i filmové zpracování této povídky, které dostalo toliko Oscarových nominací (A dokonce tři z nich proměnilo v plešouna v technických kategoriích). Takto zčerstva ještě s některými scénami před očima musím zkonstatovat, že kdyby dnes zašel F. S. Fitzgerald na svého Buttona do kina, nejspíše by se velice podivil. Ale to automaticky neznamená, že ve zlém slova smyslu.

zdroj: warnerbros.cz

Zatímco povídka těží z nepochopení člověka, který mládne místo toho, aby stárnul, scénáristé filmu zašli více do hloubky psychologie lidského života. Do hloubky v tom smyslu, že se snaží na původní námět naroubovat co nejvíce myšlenek. To vše občas bohužel za cenu plytkého vyznění některých dialogů (D: Sleep with me. B: Absolutely.) a prapodivného chování některých postav.

V celkovém příběhu se nemá cenu pitvat, neb tématika námětu byla snad to jediné, co z původní kostry zbylo. Z tohoto důvodu můžeme vycítit rozdílné cílové sdělení od autora předlohy a filmu. Možná se mnou někteří budou nesouhlasit, ale podle mého by nejlepší variantou bylo vzájemné propojení obou verzí v jednu.

zdroj: warnerbros.cz

Kdybych ale měl vybrat tu lepší, nejspíše bych volil film. Vím, nestává se to často, že bych se přiklonil k filmovému zpracování před literární předlohou, ale film vám do hlavy vžene více myšlenek, než po přečtení povídky. A tak to mám u filmu rád. Důležité je ještě podotknout, že se musíte odprostit od scén, které svou jednoduchostí vyvolávají spíš pocit kýče, nad nimž se samozřejmě moc přemýšlet nedá.

Kýčem nyní nemám na mysli vizuální podobu celého zpracování, leč vmontované okamžiky, které působí jakoby product placement pro výrobce papírových kapesníčků. (Ne, jakože se posmrkáte, spíš uželvíte.) Ukázkovým příkladem může být pasáž, kdy Daisy srazí auto a Benjamin přemítá, co by se stalo, kdyby...

Naopak vizuálně režisér David Fincher vystihl dokonale pomezí chtěného dojetí a dojetí, které si pro vás přijde a vy ani nevíte jak. Pravda, scény s výhledem na moře, nad nímž zapadá slunce jsou výjimky, ale ty od jaktěživa potvrzují pravidla :)

zdroj: warnerbros.cz

Shrnu-li těchto pár odstavečků, určitě doporučuji tento film. Obzvláště těm, kteří vnímají atmosféru jinak, než bezduchým konstatováním: "Hmm, pěkný!" Těm, kdo se bojí Brada Pitta mohu vzkázat: "Nebojte, většinu filmu ho pod make-upem nepoznáte a tak náznaky mainstreamu budete pociťovat jen chvíli". Závěrečným upozorněním může být už snad pouze délka filmu, protože zhruba 2hodiny 40minut není zrovna málo (ale Fincherovi diváci už by mohli být zvyklí).

PS: Díky Julče za tip na Fitzgeralda. Je výbornej. Jeho nápady bych chtěl mít. Doporučuju všem, skvěle se to čte ;)

Člen komise voleb do EP

2009-06-06T01:05:00.002+02:00

Když mi byla tato "pozice" nabídnuta okamžitě jsem si vzpomněl na film Alice Nellis s názvem Ene Bene. Sice jsem u něj usnul, ale tak napůl v polospánku nezapomenu na tu atmosféru ve volební komisi, kterou jedna z našich nejnadějnějších režisérek vystihla v plné kráse. Eva Holubová byla v tomto snímku také ve volební komisi, a ty její rozmluvy a rozumování mě doslova motivovaly k tomu, abych si to také vyzkoušel na vlastní kůži.

A jaká je realita? V čem se to lišilo ve filmu? Ničím. Snad jen ve filmu propracovanější zápletkou, ale ono znázornění volební atmosféry je naprosto totožné. Složení "mé" volební komise mi trochu nahánělo hrůzu, neb věkový průměr 55 let kazí jen má dvacka.

Všechno to začalo podle mých nejčernějších představ. Začalo se probírat zahrádkářství, houbaření, romská problematika (tisíckráte omleté názory i jejich vyvracení) nebo "jak ten čas letí, už nám bude 70". Nicméně po 5 hodinách mí spolukomisníci došli k debatě o politice. Ve chvíli, kdy se začaly probírat principy EU a naše současná politická situace, jsem nenápadně odložil knihu a začal jsem názorům přikládat větší pozornost.

Některé výroky vyřčené panem H. byly opravdu perly. Ale to není to hlavní. Důležité bylo zjištění, že náš pan předseda volební komise se ukázal jako nadmíru rozumný člověk. Ve většině věcí jsem souhlasil s tím, co se snažil sdělit panu H. Možná i díky této diskusi jsem se utvrdil v mém volebním přesvědčení ohledně EP.

Zítra (tedy dnes) ráno si v pohodě dojdu odvolit s pocitem rozhodnutí v souladu s mým vnitřním přesvědčením. Kéž by měl každý, kdo se rozhodl, že nepůjde volit, po ruce svého předsedu, který by mu pomohl v utvrzení nebo změně svého přesvědčení (ať už je jakékoliv).

Závěrem by se mi chtělo napsat: A co vy? Byli už jste volit? Jste utvrzeni ve svém přesvědčení? Nebo volbami do EP opovrhujete...

PS: Opravdu není špatné se podívat na současných 24 poslanců v EP za ČR a zvážit, co do této doby v EP dokázali. Na těchto stránkách můžete nalézt výborný přehled o jejich činnosti...

PS2: Ve volební komisi se nejenom diskutuje o takto ožehavých tématech. Kdo bude chtít, mohu mu říct vtipy, kterými je zpestřován čas v naší volební školce :)

Xindly sou ty zkoušky!

2009-05-24T22:53:00.004+02:00

Řikal sem si, že sem nic nebudu psát, než udělám všechny zkoušky. Ne, že by to mělo nějaký pádný důvody, ale jen prostě to sou hodně dobrý alibi. Ale abyste nebyli moc zklamaní, že sem nepíšu, tak vám sem hodim zase nějakej song.

Je to pěknej xindl, kterýho sem objevil díky Mišíkovi z MOjA. Bohužel ona to nejspíš vyzvonila i českým médiím, tak proto už budete tohohle xápka možná znát.

Zejtra mě čeká jedna z nejdrsnějších (z mého pohledu) zkoušek - z práva. Teď sem v takový fázi zmaru, ale aspoň cítim, že sem Cool (v plotě). Jestli ale to právo udělám, budu rázem kůl, jinak asi pěknej v...

Déšť

2009-04-08T16:20:00.002+02:00

Takové soužití s počasím je složitá věc. Na první pohled se může zdát, že svítí sluníčko, je teplo až vedro a mezi námi a počasím převládá jakási harmonie. Když se ho zeptáte, jestli bude pršet, mlčí. Nám pak nezbude nic jiného, než čekat, kdy nás překvapí.

Setkání s deštěm pak lidé berou dosti tvrdohlavě. Když začne pršet všichni dělají, že déšť nevidí. Bezhlavě a zaslepeně mu utíkají někam, kde by se mohli schovat. Takovému počasí to je jedno. Jede si dál ve svých zajetých kolejích a na nás ostatní se neohlíží.

Nejsem odpůrce slunného počasí, jen se cítím dosti provinile, když je venku tak hezky a já nic nedělám. Proto, když mě dnes potkal déšť, užil jsem si ho více, než to bezcharakterní slunce. Kráčel jsem si to od školy na Hlavák, když v tom začalo poprchávat. Velké občasné kapky byly příjemným osvěžením. Užíval jsem si pohledu na lidi přidávající do kroku. Z mého trika a kalhot se pomalu stávaly dalmatinové modely.

Jak jsem si to vykračoval Hajd párkem, déšť přibíral na intenzitě. Z mého dalmatinového kombiné už se pomalu stával promoklý kus hadru. Lidé v obousměrech sváděli litý souboj s přírodou. "Dělej poběž, přidej", křičel otec na svou dceru, kterou zanechal někde v půlce parku, zatímco on se hnal s dvěma taškami do útrob Hlavního nádraží. Šum. Spěch. Já jsem šel, a celé to pražské panoptikum se proměnilo v neuvěřitelně vtipné stádo ovcí. Šel jsem a smál jsem se jim přímo do obličeje, což mi mnozí oplatili obzvláště tupým pohledem. Šátral jsem v paměti, kdy naposledy jsem v Praze zažil takto světlou chvilku. Vzpomněl jsem si také, jak jsme se minulý rok na čundru na Moravě koupali v podobném slejváku. Jak jsme čvachtali úplně celí a bylo nám to jedno.

I teď mi to bylo jedno. Dorazil jsem do haly Hlaváku a proplétal jsem se mezi těmi dešťovými zbabělci. Cítil jsem se jako kdyby mě někdo hodil bez varování do řeky, nebo kdyby na mě chrstnul ohromnou nádrž plnou vody. Když jsem nastoupil do metra, cítil jsem na sobě pohledy ze všech stran. Všechny obdivovatele jsem obdarovával širokým úsměvem. Cítil jsem se jako v záři reflektorů. Co si asi ti mí fanoušci říkali?

Zajímavé, kolik je člověk schopen napsat o pětiminutovém lijáku, co? :-P

Povídka o Židli

2009-04-07T00:02:00.008+02:00

Vždy jsem byl vnitřně přesvědčen, že internetová komunikace je zkáza. O tom, že výjimka potvrzuje pravidlo může svědčit to, jak jsem k Židli židlové přišel. Nemohl za to nikdo jiný než naše milá Kika. "Mám pro tebe nabídku" bylo mi sděleno nějakou virtuální cestou. Jelikož jsem tým Židle díky jistým peripetiím již trochu poznal a zároveň jsem chtěl objevit taje přípravy podobných kurzů, nabídku jsem přijal.

Čas spokojeně ubíhal, rada střídala radu. Jedna byla konstruktivnější, některá méně. Čejný se povětšinu času snažil předstírat, jak platný v týmu je a hlavně pozorně naslouchal všemu tomu, co pro něj byla eskymácká vesnice. Po hlubokých přípravách, které mu z předchozích zkušeností byly na stotisíc honů vzdálené, přišel první víkend.

Jakožto flákač stará jsem všechno nechal na poslední chvíli bylo posledních pár dní před odjezdem poměrně stresových. Situace se poměrně zkomplikovala jistými neshodami v týmu a všechno bylo dost na hraně. Nicméně Švýcarák se nachází v idylické krajině a taková idylka jen málokoho nechá ve stresu. Jako včera se vidím v dolním Švýcaráku, jak udiveně zírám na všechny ty lidi, kteří pomalu vcházeli do místnosti a já zvědavě pozoroval, co se nám tam sešlo.

Není lepší pocit, než prvotní zvědavost a nejistota. Nenápadné pohledy, neotrkanost, postupné seznamování. Toto všechno pro Čejnýho představovalo dobrodružství, které bylo opředeno mnoho tajemstvími. Jak program ubíhal, občas ho zamrzelo, že se nemůže zúčastnit také jako účastník. Díky skvěle utvořené partě a skvělému prostředí měl pro něj tento víkend velice pěknou atmosféru.

Nejde nepoužít ta známá klišé...člověk se ani nenadál a byli jsme rázem v dobách první republiky. V době, která svou nonšalancí přivádí v údiv mnohé lidi i dnes, a to včetně mě. Při tomto víkendu jsem si uvědomil, jak moc mě baví diskutovat o tématech, o nichž jsem maximálně přemýšlel ve svém nitru. Diskuse s mladými lidmi, středoškoláky, mě uspokojila v tom, že existují i mladí lidé, které zajímá dění okolo sebe. Lidé, kteří přemýšlí o stejných věcech jako já.

Třetí víkend má Čejný čerstvě za sebou. Tak zhruba mu dochází, že už je to všechno za ním. V překrásné vísce na kraji Vysočiny se spojily dohromady ty dva elementy z každého víkendu. A to pěkná atmosféra s dobrým pocitem z dobré společnosti. Když najednou seděl v místnosti s ostatními při závěrečné reflexi, nebyl schopen napsat jedno kloudné psaní, komukoliv. Nebylo by to proto, že by neměl co sdělit, ale proto, že nevěděl, jak to sdělit.

Teď sedím uprostřed noci opět u klávesnice a vzpomínám na všechny ty časy, lidi, zážitky, instruktorské boty, přívaly smíchu a soustředěné zamýšlení. Židle mi dala rozhodně více, než jsem dal já jí. Již cítím, že nabyté zkušenosti určitě uplatním i mimo tento kurz. Tímto bych za to chtěl poděkovat všem z týmu i všem (jak se říká) úžasníkům.

Balet očima filmového recenzenta

2009-03-14T01:02:00.005+01:00

Slovo úvodem:
Neslýchané. Jakožto správný recenzent se snažím mít přehled v dílech, které mají zrovna premiéru. Jaké bylo mé zděšení, když mi bylo nabídnuto jít na tak trošku divný film do tak trochu divného kina. Ten tak trošku divný film se jmenoval Labutí jezero (podtitul: balet) a to tak trochu divné kino se jmenovalo Národní (podtitul: divadlo). Samozřejmě jsem název Labutí jezero znal z dob dřívějších, ale svým zařazením se v mé mysli řadilo někam mezi western čtyřicátých let. V Národním kině jsem ještě nikdy nebyl, takže abych se mezi kolegy Baldýnským, Spáčilovou a Křivánkovou necítil trapně, nabídku jsem přijal.

Před představením:
Nabídku jsem přijal tak spontánně, že jsem ani nestačil prohledat ČSFD, a tak se připravit na promítání. Jelikož jsem nestihl ani letmo pročíst nějakou synopsi, tajně jsem doufal, že nepůjde o nějaký silně artový snímek nebo, že mi před vstupem dají presskit, abych mohl zaplácnout informační díru.

Mé naděje se rozplynuly se vstupem do tohoto chrámu národa českého. Od normálních kin (i těch multi) se toto lišilo až moc nápadně. Všude na stropech jakási divná renesanční výzdoba, na tuzemská kina nezvyklá. Naše místa navíc byla asi v desátém patře. Konzument mainstreamového filmu by čekal, že co patro, to jeden sál, leč pravda byla taková, že sál tam byl pouze jeden. Ale jaký. (viz foto)

Výhled nebyl zrovna nejlepší, protože v našem zorném poli se nacházel sloup, ale na plátno bylo i tak vidět. Tiše jsme doufali, že se děj nebude odehrávat v levé polovině... Ještě před samotným začátkem jsem si chtěl opatřit onen presskit, avšak ta příjemná paní za něj chtěla 50Kč, tak jsem jí poslal o dům dál... Po těchto všech divných eskapádách jsem se strachem čekal co přijde.

Představení:
Labutímu jezeru je problematické přiřknout cílové publikum. Pro střední proud nemyslitelné, pro klubového diváka až moc velkolepé a artové zároveň. O tom svědčí netradiční první scény. Za zvuků kouzelných tónů Petra Iljiče Čajkovského nám režisér Kenneth Grave představuje své hlavní hrdiny. Expozice díla nám hned v úvodu napovídá, že režisér vsadil hlavně na úchvatnou vizuální scénu, propracované choreografie akčních scén a působivou hudbu.
(I. vsuvka recenze)
----Snažím se zachytit hlavní dějovou linii, však neúspěšně. Velice lituji toho, že jsem si někde nepřečetl onu synopsi. Vizuální orgie vytvářející méně či více sympatičtěji oblečení herci ve mně vyvolávají mnohé varianty příběhu, avšak žádný z mnou představovaných příběhů mi nepřijdou pravděpodobné. Jak usilovně přemýšlím, občas se mi zavírají oči a mou mysl ovládá spánková otupělost.----
Příběh režisér vypráví jasně a srozumitelně a každý gramotný a navíc inteligentní návštěvník hltající filmy Alejandra Jodorowského by s ním neměl mít žádný problém. Velkou kosmetickou vadou na kráse samotného příběhu je totálně úděsný scénář. Obrazová složení a souslednost související s vizuálem jsou bezchybné, ale co ty dialogy? Charaktery postav díky tomu nemohly být zcela vykresleny a to celému dílu značně ubíralo na nerušeném pozorování děje na plátně.
(II. vsuvka recenze)
----Proboha, dialogy i monology jsou totálním propadákem a ti lidé, co tleskají po každém dialogu nebo monologu mají ve sluchátkách asi jiný simultální překlad, než já. Navíc začíná přestávka...to od dob Pána prstenů nepamatuji.----
Dalším značným neduhem celého díla byla neobvyklá kamera. Celou dobu diváci mohou pozorovat pouze komplexní záběry. Žádný stři, žádný zoom, vše snímáno z jednoho bodu ze stativu. Ozvláštnění si mohli dopřát ti, jež si zapůjčili podivné zoomovací 3D brýle (nejspíš nějaká nová technika, která nahradí staré brýle v IMAXu).
Celé neobvyklé dílo šokovalo svým zakončením. Náhlé zvraty před závěrečnými titulky výrazně ovlivní závěrečné dojmy z tohoto představení.

Resumé:
Skvělá podívaná, radost pohledět na jednotlivé choreografie a neskutečné výkony baletek a baleťáků. Samotnou kapitolou budiž lehce profláklá hudba od Čajkovského. Nicméně vřele doporučuji zakoupení soundtracku. K plnému pochopení celého díla též vřele doporučuji přečíst si synopsi.

PS: Děkuji těm třem distributorům, kteří mě vytáhli na tuto podívanou. Na tento druh představení bych se jen tak nedostal. A jen jedno takové btw. ještě jednomu distributorovi dlužím 30Kč za zprostředkování promítání, proto kdybych zde dlouhou dobu nic nenapsal, přišel si pro mě exekutor a zabavil mi PC :)

Tenkrát poprvé

2009-03-01T12:28:00.004+01:00

Lejdýs end džentlmen!
Dovolte, abych Vám představil můj již tolik zmiňovaný animáček. Ještě před tím, než filmík zhlédnete, Vás musím upozornit, abyste nečekali kdoví jaké dílo. Celý tento výtvor vznikl během pár hodin na silvestra, což možná už může napovídat, o čem to celé bude. Je to taková vzpomínka pro nás, co jezdíme již nějaký pátek do Klečat na silvestra.

Možná jsem kolem toho udělal až moc velký humbuk díky všem těm komplikacím spojeným s tvorbou tohoto filmíku. Doufám tedy, že Vás to tolik nezklame :)

Závěrem bych chtěl poděkovat všem, kteří se na tvorbě spolupodíleli. Všem, co včera přišli na slavnostní premiéru (celých 10 lidu). Pevně doufám, že můj další filmík bude už plnohodnotnější, a že se ho vůbec někdy dočkáte.

Drobné info z presskitu :)
Synopse: Parta mladých lidí hledající nějaké východisko z jejich beznadějné situace narazí při putování na vesnici s jménem Klečaty. To však ještě netuší, co vše se v této vesnici během několika let odehraje...

PS: Vím, že některé ty synchrony videa s hudbou nejsou dokonalé, ale to bych si dovolil svést na můj oldschool PC, který byl v tomto směru trochu zabržděný a výsledný efekt byl trochu jiný, než jak vypadal při tvorbě. (Tak aspoň, že se mám na co vymluvit :-P)
PPS: Doufám, že jste video nevypnuli se závěrečnými titulky :)

And the Oscar goes to...?

2009-02-27T11:25:00.002+01:00

aneb tak nějak málo píšu (o filmu).

V hlavě jsem celý únor nosil pár článků na blog, které jsem chtěl zveřejnit, abych splnil mnou danou normu 4 články za měsíc. Nepovedlo se. Tož alespoň sem napíšu, o čem jsem to chtěl psát. Se začátkem semestru jste byli ochuzeni o zážitky z mého prvního (zároveň posledního) focení u profesionálního fotografa. Byl jsem z toho natolik mimo, že jsem ochořel chřipkou. Pak jsem absolvoval maratón spojený s udílením Oscarů v kině Světozor. To jsem chtěl popsat dojmy ze samotného ceremoniálu a tak všeobecně zde vyplodit nějakou velkou myšlenku ohledně celé té maškarády s plešatými zlatými soškami. Dlouho jsem také nepsal o žádném filmu, proto jsem chtěl psát o filmu Pochyby, který půjde zanedlouho do našich kin. Toto všechno byly mé velké plány, leč jsem lenoch líný...

Na závěr jedna krátká dobrá zpráva. Sice už nestihnu Oscary (dneska ani Césary), ale povedlo se mi dokončit ten zatracenej animák, nad nímž jsem tu tolik brečel. Může za to můj notebook (kterému bych touto cestou rád vyznal lásku). Tento dokonalý stroj totiž dokázal to, co ten můj staroch stolní počítač ne, a hravě si poradil s mým problémem.

V sobotu od sedmi večer se koná světová premiéra u nás v klubovně, tak kdo chcete můžete přijít. Internetovou premiéru mám naplánovanou na neděli. Tzn. vložím ten můj slavný výtvor na jů ťub, blog a facebook. Nečekejte od toho moc, ale budu rád za vaše kritiky :-D.

Dostanu bobříka trpělivosti?

2009-02-08T23:05:00.005+01:00

Původně jsem chtěl napsat pár řádků o tom, jak si užívám toho vysněného volna, jenže na to nemám jaksi náladu. Můj pohár trpělivosti je naplněn až po okraj a je dosti možné, že brzy přeteče.

Všechno začalo, když jsem si na silvestra v Klečatech vymyslel, že natočíme krátký animovaný filmík. Stop-motion animace vypadala jednoduše, tak jsme se na to vrhli rovnou po hlavě. Během několika hodin bylo všechno vyfoceno a fotky byly zasunuty do šuplíku.

Pak přišel konec zkouškového a s ním i volno, které jsem hodlal využít tím, že konečně sestříhám to, co už tak dlouho odkládám. Tak se také stalo. Vytáhl jsem fotky ze šuplíku a začal jsem tvořit. Po několika hodinovém třídění a ořezávání fotek (ano, nedělejte stop-motion animaci s fotkami různého formátu-nevyplácí se to) jsem měl před sebou konečně materiál, s kterým se dalo pracovat. Začal jsem tedy fotky ve správném pořadí skládat do pomyslného filmového pásu, začal jsem zkoumat rychlost snímků jdoucí za sebou, začal jsem k tomu všemu přidávat hudbu.

To, co jsem zde shrnul do jednoho odstavce mi zabralo několik desítek hodin. K tomu všemu občas připočtěme opravdu nouzové stavy, ke kterým mě dohánělo spadnutí počítače (a samozřejmě neuložení práce, na které jsem zrovna pracoval), hledání té správné hudby, synchronizace fotek s hudbou apod.

Po té mnohahodinové práci plné všemožných překážek jsem dnes chtěl filmík dokončit. Vyhnat z hlavy ven všechny ty melodie z videa, které jsem poslouchal asi tisíckrát. Jenže: Když jsem chtěl dát převést film do konečné podoby (tzn. aby se převedl do regulérního multimediálního formátu), program mi napsal hlášku, že převedení není možné! Prý za to může nějaký pohyb s fotkami nebo videem v adresáři, odkud jsem materiál nahrával do programu...být to video, nebylo by až zas tak pracné uhlídat si pohyb s těmi pár složkami. Tady jsem bohužel do programu nahrál snad něco přes stovku fotek a nějakou tu hudbu. K tomu, abych přišel na to, kde se co změnilo, bych musel být asi superman. To bohužel nejsem a jak to tak vypadá, celá má práce přijde vniveč. Doposud jsem nikdy neměl větší nutkání vzít ten zatracenej počítač a vyhodit ho z okna ze sedmého patra. Nicméně si nejspíš zavedu bobříka trpělivosti, abych si to nějakým způsobem vykompenzoval.

Kdybyste měl někdo nějaký nápad, jak docílit toho, abych převedl ten projekt na regulérní video, dejte mi určitě vědět. Já nyní rezignuju a beru si od stříhání dovolenou. Navíc mě může uklidňovat pocit, že se stanou i horší věci. Například takový Terry Gilliam by o natáčení svého filmu o Donu Quijotovi mohl vyprávět...

Prodej svůj ksicht - facebook stále vykupuje!

2009-01-31T01:30:00.003+01:00

Všechno to začalo neškodně. Jeden studentík na harvardské univerzitě založil web určen k tomu, aby se studenti navzájem mohli lépe poznávat. To tehdy ještě ten nebožák nevěděl, co způsobil. O několik let později odhazují masy své tváře na tuto multimediální skládku ve velkém a já teď musím zvažovat, jestli si teda ten facebook založím, nebo ne.

Vedlo by mě k tomu hned několik důvodů, ale mé vnitřní já se vzpouzí. Vzpouzí se asi kvůli mému zvyku nepřidávat se k tomu, co má každý. Každý teď kouká na tenhle seriál - rázem se mi hnusí. Každý už viděl tenhle film - jak nerad bych ho viděl. I rodiče kamaráda mého bratrance mají profil na facebooku - ach, ti nešťastníci. Z tohoto důvodu se mi opravdu nechce a facebook se mi příčí.

Na druhé straně, lze ještě dneska vůbec obstát ve světě bez facebooku? Není to podobný vývoj v civilizaci jako vynález elektřiny? Nemůže nastat situace, že já budu sedět doma při svíčce jen z toho důvodu, protože všichni okolo mě už mají tu zatracenou elektřinu, která se mi hnusí? Občas mi to tak přijde. Jakoby lidé ztráceli schopnost normální komunikace a vymezovali ze svého okolí všechny ty, které nemají na seznamu přátel. Je přeci stokrát jednodušší kouknout na něčí status, než se ho pracně ptát na to, jak se má a co dělá.

Je to trend seznamování, který nás čeká v budoucnosti? Poznám někoho bez toho, aniž bych ho neznal z facebooku nebo bez toho, aniž bych boural své zábrany pomocí litrů alkoholu? Nebo se ještě lidé budou seznamovat tou namáhavou činností, zvanou řečí. Možná jsem už stará škola, ale řeč je mi stokrát sympatičtější. Žádný program ti nenahradí okamžitou interakci toho druhého, nikdo ti do písmenek nevloží emoce (i když tam bude sto smajlíků), asi jen těžko prožiješ první rozpaky z toho, když se dáš do řeči s někým neznámým,...

A jaké jsou ty důvody pro? No samozřejmě, abych se mohl vyfotit při kojení, a tím ukázat webmasterům FB, že na tom není nic špatného. Abych se mohl připojit k demonstraci za Kaplického knihovnu, abych dal světu najevo, že se chci jmenovat Dušan... ne, to opravdu nepotřebuji. Ten důvod pro, je ze zvědavosti a z obavy, abych nepřišel o onu elektrifikaci. Nejspíš to nakonec dopadne jako s těmi seriály. Když se vždycky po dlouhé době, kdy vlna zájmu opadne, začnu na ten seriál dívat, nikdy ho ani nedokoukám. Podobně to očekávám s FB.

Resumé: Založím si profil. Kdybyste mi to ještě někdo chtěl rozmluvit, máte možnost ;) ...mé vnitřní já je stále na opačném břehu.

To už je ta pohodička, panečku?

2009-01-28T01:21:00.004+01:00

*Toho dne, 27. ledna začaly prázdniny.*
Konečně volno. Sice mohlo být už od 15. ledna, ale i tak mě skoro 20 dní volna neurazí. Naopak se na to těším, jak blááázen. Už se nemůžu dočkat až vklidu zhlédnu to množství filmů, které se mi tu přes semestr nashromáždily, až budu stříhat, psát = pracovat.

Co tomu všemu předcházelo? Jaké to je být v kůži vysokoškoláka? Jaké to je žít v Praze? Jak proběhl první semestr? Jak hodnotím školu, kterou jsem si vybral?...na tyto všechny otázky odpovím snad v průběhu volna, nicméně je to velká pohodička. Tss, kam se hrabe gympl. Pravda, podobný kolektiv mi tu chybí, ale ta volnost je prostě skvělá.

dělící čára

O víkendu také proběhl druhý víkend Židle. Ač jsem se trochu bál toho, že bude v Praze, nakonec proběhl úspěšně. Nebylo to do posledního puntíku dokonale připravené (nebo spíš já jsem nebyl), ale jsem rád, že ve mně přebývá dobrý pocit. Mám dobrý pocit ze stráveného víkendu s partou mladých lidí. Trávit s nimi čas, diskutovat s nimi, nechat se obohacovat, inspirovat, poznávat nové lidi i sebe sama. Nebýt tohoto pocitu, nedělal bych to dál. Navíc se stal tento víkend impulsem k tomu, urovnat si v hlavě jednu věc spojenou s přátelstvím.
Díky Vám všem za tento víkend. Už se těšim na další ;)

dělící čára dělící čáry

Dnes mě napadla skvělá nápad. Na týden půjdu pracovat do KFC nebo do Mekáče. Chci zjistit, jak to v těhle hnusech probíhá. Budu z toho psát reportáže, čili hamburgerový deník a po týdnu se nechám vyhodit. Skvělé, ne?

Tak nějak málo tančím...

2009-01-13T13:58:00.003+01:00

...a bodejť bych tančil. Ve čtvrtek mě čeká asi nejdrsnější zkouška z matiky. Člověk nedělá nic jinýho, než jen sedí nad učebnicí, utápí se ve vražedných představách hluboko pod hladinou zápasící s matematickými vzorci, jídlo mu nechutná, spát mu to nedá, už je mu dvacet,...prostě svět je jedna černá, všepohlcující hrouda.

Před těmito zkouškami se člověk opravdu cítí, jak nad hrobem.

OK. Pryč s falešným pesimismem. Mám se skvěle, ač teď poslední dobou málo tančím, zpívám, brečím, líbám... až přejde zkouškový, to bude ale POHODIČKA, PANEČKU!

PS: Pokud se nepletu, tato písnička by měla být úvodní znělkou seriálu "Proč bychom se netopili", který se natáčel tam u nás v okolí Lužnice, takže Veselí a nějaké známé osobnosti tam snad nebudou chybět. (Máňa a Tiky budou herci největší :-D)

Kurikulum, víte?!

2009-01-11T01:36:00.003+01:00

Rok 2009. Jednak začal nový rok, druhak už přeci jenom ta stále hrající koleda smrdí zatuchlinou, třeťak je dnes dobrý den k tomu se vrátit do minulosti a poohlédnout se za uplynulými 10 lety. Proč zrovna dnes se poohlížet za tím, co bylo? No hádejte, kdo na to přijde, tomu pošlu e-mailem smajlíka (pokud budu znát mail).

Tak. A proč zrovna ohlédnutí za 10 lety? Proč ne třeba za 20 lety? Důvod je jednoduchý. Na prvních deset let si moc nepamatuju. Sem tam sice mi v hlavě probliknou nějaký ústřižky, ale asi nic souvislého. Proto bych spoléhal na slova mých rodičů a prarodičů, kteří mohou být důkazem, že jsem opravdu v těch letech byl naživu, a že jsem se neobjevil v tomto prapodivném světě jakoby 10ti-letý klučina.

Začněme tedy v roce 1999. Pokud se nepletu v té době jsem se už zdárně dohrabal do páté třídy. To jsem ještě byl stříhaný podle hrnce, nosil takové fešné hnědé manšestráky, prděl na školu, protože to byla docela dávačka a pomalu jsem uvažoval o tom, že bych chtěl jít na gympl. Pátou třídu jsem nicméně zakončil úspěšně. Sice jsem dostal svou do té doby první dvojku na vysvědčení z češtiny, ale čert to vem..."samý měl do pátý třídy skoro každej". Od té doby jsem začal češtinu bytostně nesnášet. Ostatně také díky češtině jsem se při příjmačkách na gympl propadl těsně "za čáru" a na gympl jsem přijat nebyl. Jakože jsem si stál za svým, na gympl jsem se dostal na odvolání a byl jsem fakt rád. Byl jsem rád, že vypadnu ze základky, kde jsem kolektiv (až na pár výjimek) neměl moc v lásce.

Když pominu to, že jsme v roce 2000 vykročili do nového milénia, tak si moc zásadních věcí nepamatuju. Leda podotknout, že na gymplu se nám utvořil dobrý kolektiv a já byl rád tam, kde jsem byl. (Seděl jsem v prostřední lavici uprostřed s Věrkou z Klečat :-)). V roce 2001 byly hodně zásadní prázdniny, které jsem trávil v Klečatech, a kde jsem se seznámil s jistou rakouskou důchodkyní. Člověk by si myslel, že to je nepodstatné, ale za tu dobu se z rodiny této důchodkyně stali skoro něco jako naši známí a tím započal můj vřelý vztah k němčině.

Roku 2002 jsem o prázdninách vycestoval s mou sestřenicí za hranice do sousedního Rakouska, přesněji do St. Valentinu. Dodnes se divím, kde naši rodiče vzali tu odvahu nechat nás na 14 dní u cizích lidí v cizí zemi. Nicméně to bylo supr, tu rodinu jsem si tam zamiloval a celý pobyt byl nezapomenutelný. Co do jazykové výbavy, tak ten pobyt mi dal tolik, že občas i teď z toho čerpám. Z té stinnější stránky jsem tento rok poprvé přičichl k alkoholu a k podobnýmu svinstvu. Přišlo období puberty, kdy jsem si jako snad každý hrál na něco, čím jsem opravdu nebyl.

2003. Začátek roku byl ve znamení lyžařského výcviku se třídou. Asi jako všechny podobné akce, byla toto kultovní událost. Na tomto kurzu jsem také zavrhl kariéru profi sjezdového lyžaře poté, co jsem byl označen za favorita tamních závodů a následně jsem selhal. Tento rok také zapustil kořeny v mé zálibě ve filmech. Nejsem si tím úplně jist, ale snad to bylo v tomto roce poprvé, kdy jsme přišli s jedním spolužákem Ondřejem Matt. na to, že se zajímáme o film a tak jsme se rozhodli, že vyrazíme do kina do Budějovic. Tím byl odstartován maratón v návštěvách kina. Za ten rok jsme byli v kině snad stokrát. V květnu se také slibně rozjela má dráha hudebního umělce, když jsme s orchstrem odjeli koncertovat do Švýcarska. Další srdcovka, neb Švýcarsko jsem si hned zamiloval. Bydleli jsme v horské chatičce, ráno nás budily krávy, a bydleli jsme v horách. Jako ve snu. Tam se jednou musím vrátit, řekl jsem si. V tomto roce se v mém životě objevila osoba zvaná Ivan, byli jsme na našem prvním cyklo čundru a rok jsme zakončili poprvé jako parta malých smrádků v Klečatech.

Rok 2004 byl asi hlavně o Irsku. S Ondrou zvaným Manti jsme se vydali sami do Irska, kde pracoval jeho táta. Irsko bylo krásné, celé to bylo velké dobrodružství a jednou se tam chci vrátit. Na začátku léta jsem tak trochu omylem přišel ke své první brigádě v cukrárně, která mi pak vydržela další tři roky. Byl jsem historicky první cukrář v naší malé cukrárně na náměstí, ale o kariéru cukráře jsem zavrhnul. V září jsem poprvé přičuchnul k atmosféře megalomanského koncertu, kdy mě Manti vytáh na mistra Jamese Browna. Dnes jsem rád, že jsem tuto legendu mohl spatřit na vlastní oči. Rok jsem zakončil tím, že jsem byl v Dánsku na výměnném pobytě, kde jsem chytl Dána, počítačovýho maniaka. Snad proto jsem se dnes rozhodl jít na ajtáckou školu.

V roce 2005 jsme prý byli opět na horách a zase je stále dodnes na co vzpomínat. Začal jsem se učit na snowboardu, ale též jsem neuvažoval o kariéře profi snowboardisty, protože jsem měl strašně oddělané zápěstí. Na konci školního roku jsem se rozhodl rozvíjet hudebního ducha, když jsme s Ivet vyrazili do Chrudimi na festival vážné hudby pro hudební mládež. V domění, že poznám plno mladých lidí se zájmem o tuto hudbu, jsem zjistil, že jsme tam byli snad sami s věkem pod 18 let.Později téhož roku jsem opět vycestoval tentokráte do Francie, kde jsem poprvé poznal, čemu se řiká ponorková nemoc. Nicméně ve Francii jsem byl v Sant Tropéz a Cannes, co víc si přát. Asi aby jednou na tom chodníku v Cannes byla obtisknutá i moje ruka. Třeba vedle Mickey Mouse. V prosinci tohoto roku jsem byl poprvé v Alpách. Když se zpětně ohlížím za návštěvou v Obertauernu, chtělo by se mi napsat, že tomohla být i má poslední návštěva v Alpách, kdybysme tam tenkrát umrzli pod lavinou. Dodnes by se po nocích ozýval Tikyho smích dunící zpod několika tun sněhu, který do té doby ani vlivem globálního oteplování neroztál a my bychom tam byli hybernováni dodnes.

2006. Ještě vás to baví? Pokud ano, pošlu vám mailem dva smajlíky. Nu konec tohoto roku byl také svým způsobem zlomový. Ale od začátku. V únoru jsme vyrazili s Dřímalem a Klímym na hory. Nevím proč, ale opět na tyto hory nezapomenu. Prostě další kult. Aby těch kultů nebylo málo, byli sme se třídou na nejlepším školním výletě na Moravě. Od té doby miluju Moravu, ale vinař asi ze mě nikdy nebude. Kromě toho, že jsme vyhráli volné vstupenky do Rudolfina a pak jsem byl poprvé ve Futuru jsem svůj kultovní chtíč uspokojil i návštěvou AniFestu v Třeboni. Kde jsem si oblíbil animaci a možná je tomu tak, že jsme na silvestra roku 2008 natočili animovaný film. Nicméně o povolání animátora moc nestojim, protože neumím moc kreslit a stop motion animaci nemůže člověk dělat celý život, že?
Konec roku jsem strávil v nemocnici. Byl to takový ten okamžik, který vám změní pohled na svět. Na vaše názory, na to jaký člověk vede život.

2007 byl rok, který hodně změnil mé postoje a názory. Nejenže jsem opět strávil snový týden v Rakousku u známých, ale byl jsem na skautském kurzu MOA, který je v mém životě novodobým milníkem. Poznal jsem skvělé lidi, někteří z nich mi k srdci přirostli blíž, než kdo jiný do té doby. Skauting pro mě nabral konkrétnější obrysy. Začal jsem cestovat každý víkend do jiného kouta republiky, začal jiný život. Zároveň jsem toho roku byl na kurzu Židle, který mě dnes docela zaměstnává. Poprvé od založení jsme porušili tradici ve slavení silvestra a já ho slavil v Rokycanech. Klečaty byly jen v okleštěné verzi. No samý zlom, není co dál vyprávět. Přeci jenom jsem tento rok začal být "dospělý", tak už bylo na čase. Ale když bych se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, dospělým bych nikdy nechtěl být.

No a konečně rok 2008. Ten tu popisovat nebudu. Je už spíš ráno než večer a rok 08 není natolik starý, abych ho mohl zařadit do pamětí.

Podotýkám, že toto je jen hrubý výtažek toho, co mě v tuto chvíli napadlo. Proto kdyby někdo měl potřebu uvést do výčtu nejzajímavějších událostí mého života ještě něco, ať mi dá vědět. Rozšířená autorská verze bude k zakoupení v knižním vydání.

Kdo čte jen tento poslední odstavec, rád bych uvedl, že je mi jedno, že to celé nepřečetl, protože je to hlavně pro mě. Jsem hlava děravá, a tak bych nerad za 10 let uvažoval nad tím, jestli jsem se narodil jako 20ti-letý či nikoliv.

PS:Sorry, určitě tam bude plno chyb, překlepů atd. Až někdy budu mít chuť, třeba to opravim. Ještě dodám fotky, ať to nevypadá, že tu je hodně textu. Kdo to dočetl až sem, posílám tři smajlíky mailem.Tož tak.

Bjelleklang Bjelleklang

2008-12-24T00:12:00.012+01:00

Byla by to noc jako každá jiná. Nijak se neliší od těch ostatních touto dobou. Jenže ve vzduchu visí něco, co dělá právě tuto noc zvláštní. Každý jistě ví, o čem mluvím. Je to ten neopakovatelný vánoční čas.

Již dlouhé roky jsem pociťoval určitou nechuť k těmto svátkům. Všude jsem rozhlašoval, jak na nic tyhle konzumní tradice jsou. S vervou jsem četl tisk, kde autoři pociťovali stejnou potřebu lidem sdělit, že neděláme nic jiného, než nakupujem, a když minou tři dny, pomýšlíme na povánoční výprodeje. Až na výjimky jsem prožíval Vánoce víceméně bez emocí.

Tento rok je něčím jiný. Většinu času jsem strávil mimo domov a domů jsem se vracel jen sporadicky. Nicméně, když přišel tento čas vánoční, začal jsem pociťovat něco jiného, než tomu bývalo. Najednou mi tahle noc za zvuků koled přijde nádherná. Ač venku nesněží, cítím se kouzelně. Jsem rád, že Vánoce můžu trávit doma, chce se mi rozdávat radost a lásku.

Nejsou o tom náhodou tyto svátky? Kdy je lepší čas někomu říct, že ho máte rádi. Kdy je lepší čas někomu udělat radost přáním hezkých svátků? Kdy je lepší čas někomu pomoci. Škoda, že tento velice atmosférický čas přejde a vše, co mi teď přijde tak samozřejmé, se samozřejmým nebude stávat.

Proto je úplně jedno jestli uctíváte tlustého fousatého pána v červených dupačkách nebo Ježíška. Jestli jíte ke Štědrovečerní večeři kapra nebo hamburger. Důležité je vědět, že někomu na vás záleží, že někdo vás má rád. Důležité je pamatovat na lidi, kteří nikoho nemají, kteří jsou nemocní nebo chudí. Protože možná tohle je to, co dělá tento čas tak kouzelným. Dárky, koledy, stromečky jsou jen zkrášlením.

přeje Czejny :)

PS: Bjelleklang je koleda, kterou jsem vám chtěl původně na blog nahrát, jenže jsem jí nikde na webu nenašel. Zájemcům mohu poslat osobně. (Je to fakt nářez.)

Umění nakupovat

2008-12-13T02:14:00.004+01:00

Hotovo. Po dvoudenním maratonu jsem zvítězil. Zhruba ve čtvrtek zhruba ve čtyři hodiny jsem se rozhodl, že pojedu nakupovat a především si užiju ten vánoční stres plnými doušky. Škoda, že jsem si nedělal bilanci v počtu ujetých kilometrů, spálených kalorií apod. Nicméně pár údajů mám. Nakoupil jsem 6 dárků a jeden mi ještě chybí, navštívil jsem 4 nákupní centra a IKEU (ve dvou z nich a v IKEE jsem nic nekoupil), definitivně jsem odpadl dnes (v pátek) zhruba ve čtyři hodiny...děsivá to statistika.

Podle této statistiky by leckdo mohl usoudit, že jsem se stal závislý na nakupování, leč věřte, že tomu tak není, ba naopak. V průběhu tohoto běsu jsem rád vzpomínal na léta minulá, kdy nakupování dárků v našem městečku a přilehlém okolí byla otázka 2-3 hodin. Cítil jsem se nanejvýš marně, když jsem procházel to kvantum obchodů a v žádném jsem nemohl najít to, co by se mi hodilo. Ve čtvrtek to dospělo do takové míry, že jsem si po 2 hodinách, kdy jsem nic nekoupil, musel jít sednout do Mekáče na zmrzlinu. Očividně to pomohlo, protože potom jsem ulovil hned dva dárky. Jaká to úleva. Pak následovalo zase bezúčelné toulání mezi těmi všemi lidmi, ze kterých se v mých očích stávaly zrůdy řvoucí: " Bacháááá, my nakupujééém. Ještě sem a ještě tady. Tady koupíme boudu pro psa. Nevadí, že žádnýho nemáme, dáme to pod stromeček naší želvě. Příští rok jí k tomu koupíme psa."

Asi půl hodinu po nakupování jsem si přál, abych někoho potkal, kdo by mě osvobodil z této mentální povinnosti. Aby se odehrála ona dobře známá scénka:
"No ahóój."
"Ahoj"
"Kde se tady bereš? Tebe jsem už dlouho neviděl."
"No to víš, nakupuju. A jak se vůbec máš?"
"Nemáš chvíli času? Bysme mohli skočit na kafčo, co řikáš?"
"...to asi těžko", v duchu jsem dokončoval dialog "Koho bych tady v Praze asi tak potkal? Všichni už odjeli domů, jenom já se tu mučim."
Zhruba onu půlhodinu po mých prvních úlovcích se ona scénka stala skutečností. Čuměl jsem jak péro z gauče, ale nakonec se ukázalo, že ta osoba, co upoutala mou pozornost byla opravdu Táňa, spolužačka z gymplu.

Slovo dao slovo a my místo na kafčo vyrazili na pivo. Padlo jedno, panák, druhý, druhé pivo. Bylo rozhodnuto, že dneska se už donakupovalo. Následoval dlouhý večer. V začínající podnapilosti jsme vybrali kozačky a odjeli do Carlose. Mezitím se Táňa stihla seznámit s mými spolubydlícími, kteří jsou z ní ještě teď paf. Pak jsme šli do Blanice a pak do Magica. Tam to prozměnu stálo pěkně za tužku a tak jsme ve dvě ráno skončili opět na pokoji s lahvinkou vína. Táňa nám stihla povědět všechny informace o policejní akademii, kterou studuje a stihla nám předvést svoje kozačky společně s nějakou halenkou, co ten den nakoupila. Fešné :-P

A pak se vytratila. Já se ráno probudil a s bolehlavem jak bláázen jsem se vydal opět do víru nákupních center. Tentokráte jsem už nikoho známého nepotkal...bohudík :)

Tak až někdy budete chtít někdo něco koupit, a zároveň se mne nadobro zbavit, nebojte se mi říct. Já prostě umím nakupovat a strašně mě to baví.

Scény z manželského života

2008-12-10T00:19:00.004+01:00

Láska. To tajemné slovo, které se snaží již po staletí rozluštit snad každý pozemšťan. Avšak za tu dobu se ještě nikomu nepodařilo najít, jak řikáme my ajťáci (:-D), správný algoritmus k tomu, aby byla pod naší kontrolou. Vždy se objeví nějaký exception, díky kterému nemůže náš software program přeložit. O tomto slovu se dá diskutovat, prožívat ho, snažit se ho pochopit, rozdávat ho atd. Ale ke které té činnosti je nejvhodnější?, klademe si občas otázku.

Láska je pomíjivá. Na první pohled se zdá, že všechno klape. Ale musí to být vzájemné. Pokud to tak není, vede to na jedné straně k trápení, na druhé k nezájmu. Když z tohoto důvodu jeden opustí onu dříve milovanou osobu v domnění, že jde za lepším, ne vždy to musí znamenat dobrý krok. Druhé utrápené osobě nezbude nic jiného, než se s touto situací nějak vyrovnat, avšak stále věří, že přijde den, kdy se otevřou dveře a v nich bude stát ten druhý. Když ten druhý stále nepřichází i ta víra propojená se skrytou láskou upadá. Co se stane, jakmile ta osoba, co opustila svého nejbližšího vystřízliví a zjistí, že ten původní vztah v něm stále vyvolává ony hřejivé pocity lásky. Je možnost vrátit se zpět? Existuje cesta zpět, když čas do zpětného zrcátka nekouká? Jaké všechny podoby má láska?

Na tyto otázky vás mohou navést příběhy Marianne a Johanna z filmu Ingmara Bergmana, Scény z manželského života. Syrový příběh o lásce. Mistrné psychologické vedení filmu, z něhož se mezi záběry nabízí jedna filosofická otázka za druhou. Pomocí dlouhých mnohdy detailních záběrů bez jakékoliv přidané hudby se ocitneme na plátně při řešení dilematu mezi láskou a nenávistí, odtažitostí a něhou,... Někoho tato metoda může uspávat, jiného zase uvést v přemýšlení.

Jsou filmy o lásce, které mě opravdu chytí za nějaký cíp v mém nitru. Ale není to tím, že bych se snad posunul o krůček dál v naprogramování programu. Je to způsobeno těmi sny, v nichž bych se rád ocitnul jako hlavní hrdina. Je to tím, že si vytvořím k filmu jakýsi platonický vztah, který po několika dnech opadne. Tento snímek mě též chytnul za cípek nitra, leč z druhé strany. Cítím, že jsem udělal jeden piďiďi krůček k naprogramování nenaprogramovatelného. A to na tomto filmu oceňuji.

Ještě by bylo zajímavé vědět, jak se na toto manželské drama budu dívat za několik desítek let. Třeba nashromáždím tolik poznatků na to, abych mohl natočit svůj vlastní film, který pak posune někoho dalšího o krůček dál k nemožnému :)

(Ne)chuť psát...

2008-12-06T01:10:00.002+01:00

V hlavě se mi honí plno myšlenek, avšak žádná není tak průbojná, aby se dostala někam za hranice mého myšlení. Chtěl bych, opravdu chtěl, aby vyšly ven, ale jsem na to moc líný nebo unavený? Chtělo by se mi odjet do hor, být zavřený někde na samotě v té horské pohodě a psát. Poslouchat hudbu, ničím se nezabývat a psát. Psal bych hodně, psal bych rád, abych myšlenkám mohl svobodu dát.

...ale budou Vánoce. A s tím spojené zkouškové, ten stres s veškerým předvánočním shonem. Nejde všemu říct sbohem, sbalit se a odjet někam stopem...

...po zkouškovém. Konečně něco napíšu. Je to tu černé na bílém...a jestli ne, tak...

Kapela beze jména

2008-11-28T01:28:00.003+01:00

Už když jsem ve školce pískal na flétničku Halí, belí jsem položil základy mému hudebnímu (ne)umětelu a od té doby se mnou úspěšně drží krok a v poslední době více, než kdy jindy. Tím myslim především událost, která se nestává každý den. Chtělo by se mi napsat, že jsme založili kapelu, leč to není tak úplně pravda. Korektnější by byla formulace, že jsem vstoupil do kapely. (Zde si můžete prohlídnout blog hlavního iniciátora (ten vlevo))

Už to není ten za vlasy přitažený orchestr při ZUŠce, ani jiný podobný výmysl. Už nebudu nucen hrát písničky typu Od Tábora až k nám jenom z toho důvodu, že nějaká vysoce postavená osoba zažívá orgasmus při oněch tónech (a je jí úplně jedno, že ostatní při tom umírají). Je to prostě dospělá kapela. Sice jsem se bál, jak to bude vypadat, ale po první zkoušce mne zalil nečekaně dobrý pocit. Prozatimní složení je: 2 kytary, bicí, baskytara a saxofon (nebo alespoň myslim, ještě jsem se nesešli úplně ve 100% sestavě, ale jinak je to opravdu na dobré cestě).

Všechno ostatní je ve vývojové fázi a o všem se jedná (nebo bude). Vymezení stylu je někde mezi funkem a fankou(zednickou). Název kapely v neurčitu,ale obal na desku je už vymyšlený a první koncert taktéž. Možná si leckdo z vás pomyslí, jestli jim nehráblo, když maj vymyšlenej obal desky, ale vězte, že v názvu kapely není všechno.

Zrovna dnes jsem byl na koncertě jedné kapely v Tesla aréně. Když pominu to, že díky předkapelám (!!!Petr Bende Band a Ewa Farná!!!)jsem nemohl skupině přijít na jméno,nakonec jsem přišel na to, že kapela žádné nemá...jedná se samozřejmě o skupinu No Name. Jejich koncert mě přepnul do energicky (díky frontmanovi Igorovi) melancholického (díky jejich písničkám) režimu a vůbec nezáleželo na tom, jestli mají jméno nebo ne.

Proto je jedno, jestli s tou naší slavnou kapelou nikdy nedáme nic dohromady nebo, jestli budem objíždět svět s naším turné. Je jedno, že nemáme jméno. Důležité je to, že jsme projevili odhodlání a sešli se. Za několik let mohu s klidem sedět v houpacím křesle u zapáleného krbu a říkat svým dětem, vnoučatům nebo dětem z ulice příběh o tom, jak jsem hrál v kapele beze jména. Začínal by asi takto: " Tak děti. Dnes vám povím příběh, který se opravdu stal. Je o tom, jak váš tatínek (dědeček, strýček z ulice) hrál v kapele beze jména." :-D

Naučí někdo plánovat čas?

2008-11-07T01:13:00.004+01:00

Měl by, protože právě mě to přestalo bavit. Je období, kdy člověk jede po té samé koleji stereotypu a stejných věcí kolem. Na druhou stranu jsou zas období, kdy se nestíhá na tu kolej vracet z toho, jak je furt vykolejen mnohými událostmi. Vykolejen jsem nyní i já.

Kupříkladu opět ta středa. Nejen, že se mi ten den začíná čím dál, tím více líbit, ale opět jsem toho hodně zažil. Bohužel čas si to nedokáže naplánovat tak, aby to bylo nějak rovnoměrné. Proto velice lapidárně: Prodával jsem se (tedy výtisk novin, v němž bylo mé jméno), volil jsem, dal jsem si pizzu o přednášce, spolužačka ještě nikdy nebyla v Mekáči, byl jsem v jazz baru drahém jako nějaké sprosté slovo (ale stálo to za to), viděl jsem o půlnoci nového Bonda, potkal jsem zase nějakou tu slavnou osobnost, potkal jsem plno zajímavých lidí, vyslechl jsem si několik hovorů z hromadné dopravy (a že to vždycky stojí za to), cestoval jsem celou noc, ráno mě vzbudili policajti, hořelo nám pod okny...

O tom všem bych se chtěl rozepsat. Jenže čas to nevychytal a kdybych to udělal, nikdo by nedočetl konce. Teď usilovně makám na Židli, docela se těšim. Tak až jednou bude mít můj čas neplodné období, třeba něco vytáhnu ze šuplíku. Prozatím se naučim plánovat svůj čas a třeba to ode mě čas jednou okouká :)

Filmová empatie

2008-11-03T01:37:00.003+01:00

Nechce se mi spát, a navíc mě už svědomí dlouhou dobu kamenuje, že nic nepíšu na blog, tak udělám něco pro duševní pohodu :-) Berte to prosím jako takové noční pseudofilosofické plkání o ničem.

Byla středa. Optimistické vyhlídky se utápěly v nekonečných lijánách deště a jediným světlem v dáli byly středeční (velice záživné) přednášky. Nebylo však žádným překvapením, že prozření ze zajímavosti přednášek se nekonalo a tak v koutku mysli mi začalo šrotovat, co bych mohl podniknout. "Učit se? Dělat nějakou práci, která je potřeba? Kino? Kino? Napadlo mě kino? Tak jo. To je přece nejdůležitější." Nenapadlo mě nic lepšího, než zorganizovat výpravu do kina.

Stojíme před kinem, leje jako z konve, v rukou oba svíráme flašku vína. Šušukanie (od jisté osoby pojem jak bláázen). Nejdeme chlastat, ale vžít se do filmu. Jdeme na Vicky Cristina Barcelona. Už to slovo Barcelona napovědělo, že slunce bude hlavním hrdinou tohoto nového Woodyho filmu. Víno tudíž nesmělo chybět.

Skončil film, jsem unešen. Poslední minuty filmu jsem vnímal už lehce opojen tou červenou sladkou tekutinou. Celé to na mne působilo strašně inspirativně a navíc v mé hlavě přestalo pršet a vysvitlo nejjasnější slunce. Chtělo se mi vzít si dvoje ponožky na převlečení a vyrazit do Španělska, opíjet se vínem, mít okolo tempermentní ženy, vést rozhovory o ničem, ma(i)lovat, psát, fotit, všechno. Do Španělska jsem sice nevyrazil (má peněženka si nevzala drobný pro hajzl báby v Německu), ale má mysl zůstala na oné španělské frekvenci. Sedli jsme do nejbližšího podniku a objednali si víno. Padly další dvě skleničky a povídalo se, povídalo se a povídalo. Hovor o všem a zároveň o ničem, tak to mám rád.

Longer v KFC, pivo vylité do kapsy v Blázinci, do tramvaje se s pivem nechodí! To všechno mi splývá v jeden obraz. Jediné, co vím určitě je, že byla sranda veliká, slunce svítilo, bylo to supr.

Ráno jsem se probudil s vidinou němčiny od devíti a člověk by čekal, že mu bude zle, jenže! Pocit ze včerejší noci trval. V uších mi pulsovaly španělské rytmy, ač bylo hnusně, cítil jsem se skvěle. Skvělý pocit přetrvává dodnes. Že by filmová empatie? Tak silná? Je možné, aby to všechno způsobil film? Ještě dnes mi před očima běhají kulisy prosluněného prostředí. Kouzelné. Jsem atmosférik. Toto bylo nezapomenutelné.

Pražská klubová noc

2008-10-09T01:12:00.007+02:00

Určitě se Vám už někdy stalo, že jste se nudili u internetu a nevěděli, na jakou stránku byste měli zajít. I mně se to přihodilo a úplnou náhodou jsem narazil na hudební kapelu se jménem Navigators. Když jsem si poslechl pár písniček, byl jsem velice překvapen. Tato česká skupina hraje pro nás takřka exotický styl hudby, a to R&B. Z jejich písní vychází spousta energie a je to přesně to, co mi na české hudební scéně chybí.

Po zhruba půl roce, kdy už jsem měl naposlouchanou jejich desku i pozpátku jsem si tak listoval seznamem kulturních akcí v Praze a narazil jsem na jejich koncert. V tom okamžiku jsem o jejich koncertě začal vážně přemýšlet. Přemýšlel jsem tak usilovně, že jsem si začal pomalu zjišťovat bližší informace a narazil jsem na zajímavou věc. Objevil jsem akci s názvem Pražská klubová noc, v rámci které kapela Navigators také vystoupí.

Jedná se o (pro mě vesničana) zajímavý projekt. Vy si vyberete ze seznamu kapel, které budou hrát po 20 klubech po celé Praze. Když dorazíte na místo, zaplatíte jednotné vstupné 100 káčé, jež (doufejme) doputují na péči o seniory a na postavení nového domu s pečovatelskou službou, jak pořadatelé slibují. Kdybyste pak v průběhu koncertu zjistili, že se Vám kapela nelíbí, můžete se bez velkého váhání přesunout jinam, poněvadž vstupenka je přenositelná na jakýkoliv jiný klub. (Ano, znamená to, že když někdo bude velký borec, může stihnout všech 20 klubů naráz.) Více info a seznam kapel na www.prazskaklubovanoc.cz

Dnes mám jasno. Zítra vyrážím do pražských uliček za hudbou. Kapela Navigators v Rock Café pro mne byla jasná volba. Kdyby se našel někdo, kdo nemá v pátek večer nic lepšího na práci, může vyrazit také. Tahle klubová noc bude velká a nezapomenutelná (doufejme) :-)

Tobruk

2008-10-05T00:05:00.004+02:00

Český válečný film je slovní spojení, které v našich končinách nevídáme moc často. Václav Marhoul je tím odvážlivcem, jenž se podepsal pod tímto novým českým filmem. Jak už název napovídá, jedná se o příběh zasazený do doby druhé světové války, kdy československý 11. pěší prapor hájil své pozice v lybijském Tobruku před německými a italskými vojsky. Opravdovým bojem bylo i samotné natáčení tohoto (na naše poměry) velkofilmu. Ovšem s radostí můžeme zkonstatovat, že otisky potu všech zúčastněných je vidět velmi výrazně, neb po dlouhé době můžeme v našich kinech zhlédnout výjimečný snímek, který předčil i představy nejzarytějších skeptiků.

První krůčky uvádějící hlavní děj nás zavádí do výcvikového tábora, kam přichází dva nováčci, a to vojíni Pospíchal a Lieberman. Tito dva nezkušení „bažanti“ plni ideálů se pomalu začleňují do týmu mezi zkušené řadové vojáky a autoritativní důstojníky. Situace ve druhé světové válce je nevyzpytatelná, a tak brzy přichází den, kdy čeká celý prapor přesun do předních linií lybijského pouštního bitevního pole. Ačkoliv byli vojáci připravováni na drsné podmínky v poušti, nikdo je nepřipravil na všudypřítomné utrpení, smrt svých blízkých přátel nebo psychickou tíhu každého okamžiku stráveného čekáním na vysvobození z této pekelné výhně.

Možná vám v popisu filmu chybí nějaká zmínka o monstrózní bitvě se stovkami komparsistů, ale tímto druhem válečného spektáklu Tobruk není. Nicméně nebyl by to válečný film v pravém slova smyslu, kdybychom se nějakých těch akčních scén nedočkali. Díky speciálním efektům nabývají na první pohled jednotvárné scény na působivosti a takové ostřelování linií našich hrdinů nebo jediná větší bitva, kdy prapor ubrání své pozice je za doprovodu válečného burácení jednou velkou pastvou pro oči. Tvůrci staví diváky do kůže ústředních hrdinů, kdy nikdo netuší, odkud z nekonečné pouště mohou přiletět nepřátelské kulky či šrapnely. Film jako celek působí jako jedna velká promyšlená psychologická hříčka, která evokuje napětí, soucit a lítost.

O psychickém vyčerpání by mohl vyprávět hlavní hrdina vojín Pospíchal (Jan Meduna), okolo něhož se celý film točí. Takřka jeho očima procházíme nástrahy veškerých temných i světlých zákoutí války. Na druhou kolej nejsou odsunuti ani jeho kolegové tvořeni převážně z neznámých herců. Právě naopak zde objevíme několik charakterů, u kterých nám je až líto, že se o nich a jejich osudu nedozvíme něco víc. Mezi takové patří například vojín Růžička v podání Michala Novotného známého z nováckého seriálu Redakce či Robert Nebřenský známý především z divadla Sklep. Oba tito herci příliš nevynikali ve svých předchozích rolích, avšak v Tobruku je tomu naopak. Jejich výkony stojí více než za povšimnutí. Režisérův odvážný tah, obsadit do rolí neznámé herce, se více než osvědčil. Člověk si alespoň na chvíli může oddechnout, že na plátně nevidí opět Rodena, Trojana, Vašuta a jiné známé firmy tentokráte v uniformě.

Režisér Václav Marhoul sáhl celkově po netradičním zpracování válečného filmu. Někomu psychologické zpracování nemusí vyhovovat, český divák nemusí přijmout netypicky otevřený konec, ale bez hollywoodsky povinných milostných zápletek, bez megalomanských bitev, i bez přehnaného rozpočtu se mu podařilo natočit snímek, který by si zasloužil konfrontaci s jinými válečnými filmy. Porovnáme-li Tobruk s dalším nedávno do našich kin uvedeným snímkem Rudý Baron, není třeba sáhodlouze přemýšlet nad vítězem. Ač se oba příběhy odehrávají v jiné dekádě 20. století, má Tobruk bezesporu to, co Rudému Baronovi chybí. A tím je jasná vize příběhu. Po zhlédnutí německého filmu dlouze pátráme nad tím, co nám vlastně tvůrci chtěli v té motanici říct, na druhé straně u našeho zástupce máme při závěrečných titulcích jasno. Marhoulovi se podařilo natočit výpověď o proradnosti války a o hrdinech beze jména.

Sedím v KFC a je mi skvěle!

2008-10-03T00:14:00.000+02:00

Objednal jsem si Twister menu a společně s kelímkem Coca Coly sedím v KFC na Václaváku. A co tu dělám? Proč to jako píšu na blog? Protože mám za sebou týden, který byl více než pozitivní a úspešný, a právě teď čekám na vlak ve 21:11. Původně jsem sice chtěl jet v 19:11, ale kvůli malinkému časovému presu jsem si nestihl zařídit průkazku na vlak, a za 200 se mi opravdu jet nechtělo. Proto mám teď čas Vám vyprávět příběh, který se opravdu stal.

Vraťme se na začátek tohoto týdne. Proč byl tak skvělý? Úterek odstartovaly věci, které se každý den nestávají. Vše začalo ráno, když mi přišla smska o tom, že si mohu jít vyzvednout svůj zbrusu nový notebook značky Toshiba. Není lepší pocit, než vstávat s tím, že skončí ty dny na koleji, kdy všichni kolem sedí u té malé krabičky a provádějí s ní věci možné i nemožné. Navíc úterý mám rád z toho důvodu, že mám ve škole jen jednu hodinu, a to programování. Nevím, jestli to bylo z toho nadšení z nového notebooku, ale konečně z této hodiny jsem měl poprvé radost, že mi všechno jde tak, jak má a ze mě se stává malililinkatý programátor.

Hned po obědě jsem vyrazil směr Ládví za Kikou, domlouvat Putování na Židli. Původně jsem myslel, že se zastavím na Roztylech a vyřídím si měsíční tramvajenku. Jenže když jsem zjistil, že fronta k okýnku obepíná skoro celou Prahu, logicky jsem to vzdal. Sebevědomě jsem proto vstoupil opět bez lístku do soupravy metra a vyrazil směr Letňany. Sedím si tak v klídku v zadní části vagonu, uklidněn sebejistotou, že revizoři nechodí uvnitř vlakové soupravy metra si čtu školní plátek Studentský list, když v tom mi přijde divné, že lidé kolem mě se divně ošívají a něco hrabou v batozích. Když v tom jsem uviděl pána v modré teplákovce. Srdce mi najednou začalo bušit trošku rychleji (asi tak 250tepů/min) a hlavou mi běhalo: “Víte, já jsem asi lístek někde ztratil, ale nedávejte mi pokutu, vždyť já jsem študý chudent a to by mne zruinovalo.”, “Tak až ke mně přijde, budu dlouho hledat všude možně a až přijde stanice, zahraju si na Forresta Gumpa a poběžím.”, “Nic z toho nevyjde, jsi v pasti, není úniku. Je tu milion lidí a v metru si jako v kleci." Když v tom asi po hodině přišla stanice Florenc a s ní se otevřely dveře a milý pán nestihl zkontrolovat celý vagón a nás šest na posledních sedačkách vynechal. Nečekal jsem až to půjde napravit, vzal jsem nohy do batohu a nenápadně jsem se vytratil k automatu s jízdenkami. Jaké štestí, prostě supr.

Válečná porada proběhla tak trochu neefektivně, páč jsem nebyl s to se pořádně na něco soustředit. Nicméně nějakou kostru jsme zvládli a já vyrazil pro notebook do Holešovic. Jakmile jsem ho vyzvedl v obchodě, zničen celým náročným dnem jsem sedl k šálku hamburgeru do “Mekáče“. Usadím se, a v tom koukám na naší profesorku angličtiny, rodilou Američanku ze Chicaga. Trapné pohledy do prázdna, když v tom se to prolomí a dáme se do řeči. Něco jsem tam zkoktal, ale žádná konverzace na úrovni to nebyla. Nicméně doufám, že zápočet z aj mám pořešený, neb jsem uctil americkou tradici a to hamburgerem v “Mekovi“.

Večer jsem měl na programu redakční radu Studentského listu, kam jsem se přihlásil coby redaktor. Rada byla supr, seznámil jsem se s novými lidmi, vybral jsem si téma článku (Menzy na Žižkově) a dostal jsem čestný úkol od šéfredaktora, promyslet, jak vylepšit kulturní resp. filmovou sekci. Poté, co každému začínajícímu redaktorovi byl přidělen nějaký patron, který mu bude nápomocen v těžkých začátcích, jsme vyrazili s redakčním jádrem do hospody. Příjemně zakončený den.

Středa byla hlavně ve znamení již zmiňované burzy učebnic, ale vyvážil to jeden mail. Byl to mail z redakce webového serveru, kde jsem se ucházel o pozici redaktora. Poté, co jsem jim na zkoušku napsal pár článků z oblasti filmu a reportáž z koncertu Leonarda Cohena, si mě pozvali na pohovor.

Na pohovoru jsem byl dnes a musím říct, že jsem mírně nervózní byl, poněvadž jsem ještě žádný pohovor neabsolvoval, ale což. “Čert to vem, v týhle branži snad záleží na tom, jak člověk píše, a ne jak dopadne u pohovoru.” jsem si říkal. Na pohovor jsem přišel s mírným zpožděním, leč to vůbec nevadilo, protože jsem na recepci čekal ještě dobrých 10 minut, než mě paní Chocholoušková přijala. Pohovor proběhl víceméně v pohodě. Domluvili jsme se na zkušební době, po které buď sepíšeme smlouvu, nebo ne. Mimojiné jsem obdržel lístek na předpremiéru nového Hřebejkova filmu Nestyda a dostal jsem pár úkolů pro začátek. Nedokáži posoudit na kolik se jim mé práce zamlouvaly, ale uvidíme, snad to dopadne dobře. A jestli ne, alespoň mě může těšit, že ze 600 zájemců jsem se dostal do nejužšího výběru.

Po celém tomto týdnu sedím v KFC a je mi skvěle!

Asi začnu podnikat

2008-10-02T00:44:00.000+02:00

Stalo se Vám někdy, že jste stáli ve frontě, fronta nebrala konce a lidi jako by přibývali? Ne? Tak to jste se asi nepokoušeli bydlet v Praze.

Znáte ten pocit, když se ráno probudíte v posteli a v mlze Vaší mysli bloudíte, a přemýšlíte, co byste dnes chtěli stihnout? Tu třeba zajít si koupit učebnici na burzu učebnic, potom si při cestě na Žižkov zastavit na Roztylech a vyřídit si "tramvajenku" (nebo jak se tomu proklatýmu papírku přezdívá) a jelikož hlad je parchant, tak se zastavit někde ve fast foodu, jak je v Praze dobrým zvykem. Takhle to nevypadá nijak zákeřně, ale všechno toto má jedno nemilé pojítko. A to, FRONTY!

Již v dávných časech se stály fronty. Z nedávné minulosti
vzpomeňme, jak dlouhé byly fronty na banány, či jiné nedostatkové zboží. Když bychom si spočetli, kolik času tím promrháme, mohlo by nám být skoro do breku. Právě dnes, když jsem po 4 hodinách spánku vstával, protože jsem se rozhodl vyrazit na burzu učebnic za vidinou výhodné koupě nějakého toho studijního materiálu, a v neuvěřitelně dlouhé frontě jsem strávil něco málo přes 3 hodiny, jsem přišel na výborný nápad.

Zkuste si představit, že máte před sebou nějakou podobnou frontu. Víte, že tím ztrácíte hodně času, tak jednoduše zavoláte na číslo mé nově vznikající frontové kanceláře a v cukuletu se u Vás objeví Váš osobní frontman (vzniklé ze slova fronta a man). Zatímco on bude stát frontu za Vás a vrhat zpruzené pohledy na všechny strany, Vy si budete moci zařídit plno dalších věcí, které jsou pro Vás důležitější. Potom, co frontman za Vás vyřídí všemožné formality, odměníte se mu nějakým tím procentem z toho, na kolik si
ceníte toho času stráveného mimo frontu. (Více informací na
webu www.nikdyvefronte.cz.)

Proto bojujte proti frontám ještě dnes! Už žádné čekání na "tramvajenku" nebo učebnici Ekonomie. Firma Fronta a Franta Vám vše zařídí!

pozn. Tu frontu jsem vystál a nakonec jsem si koupil 2 učebnice, za skoro žádnou slevu. Navíc při placení jsem zjistil, že nemám dost peněz, tak jsem musel ještě pro peníze. Naštěstí jsem frontu znovu nestál. (To už bych tu asi nebyl. Nebo ty lidi kolem.)

INZERCE:
Hledám milovníky stání ve frontách! Nabízím plné oddání Vašemu hobby a mizivé platové ohodnocení. Požaduji totální časovou flexibilitu. Přijat bude každý, kdo vystojí frontu v Hypernově na Chodově, koupí mi tam rohlíky a donese mi je k snídani. (Ten, kdo mi koupí tramvajenku na Roztylech, nastoupí na pozici frontvedoucího.)

Stávám se Pražákem?

2008-09-20T22:39:00.000+02:00

Jak to bývá zvykem ve čtvrťáku, jsem tento rok odmaturoval, složil přijímací zkoušku na fakultu Informatiky a statistiky pod Vysokou školou ekonomickou v Praze, kam 22.9.2008 9:15 SELČ nastupuji. Obzvláště ta pasáž "v Praze" je důležitá, neb to pro mne nejspíš znamená plno změn, které s sebou ponese ubytování na koleji, pobyt v hlavním městě naší republičky, začlenění do nového kolektivu, do nové mentality. Lze jen marně očekávat, že se okolí přizpůsobí mně. Z toho logicky plyne, že jediný, kdo se bude přizpůsobovat, budu JÁ. Otázkou zůstává do jaké míry...

První krůček jsem udělal již minulý týden, kdy jsem poprvé strávil v Praze víc jak 2 dny. První noc byla ve znamení seznámení s mými budoucími spolužáky. Z celkového počtu 600 studentů naší fakulty jsme se sešli 3 + 3 studenti z fakulty mezinárodních vztahů. Nicméně nedělali jsme mezi sebou nějaké rozdíly, a tak jsme vyrazili do putyky s názvem mé koleje-Blanice. VŠE jako VŠE. Večer se povedl, vypili jsme nějakou tu sklenku extrémně hnusného piva Klášter (jestli toto pochází z nějakého kláštera, tak ze mne mnich nikdy nebude), přičichli jsme k atmosféře studentské volnosti, poznali jsme totálně ožralou Slovenku. Prostě VŠE, co k takovému večeru patří.

Další den byl ve znamení nelidského vstávání a raného přesunu na Žižkov, kvůli šaškárně nazvané imatrikulace. Člověk by se mohl ptát, stojí za to, všechny ty řeči do vzduchu a ty trapné formality? A vezměte si toho chudáka děkana. Ještě, že je to taková kapacita, protože slyšet během třičtvrtě hodiny třistakrát "Slibuji" (nebo v mém případě "Slibuju") je obdivuhodný výkon.

Odpoledne bylo hlavně ve znamení hokeje. Nehráli Ústečtí Lvi s RI Okna Zlín, ale Slavia se Spartou. Někým zvané derby. Popravdě jsem byl poprvé vržen před hotovou věc a položen před otázku: "Jsi Pražák, nebo ne?", (žádná odpověď), "Tak komu fandíš?". Rozhodl jsem se pro Spartu, protože díky jejímu vedení jsem si týden předtím vydělal nějaké drobné na živobytí. Nejdříve jsme měli místo vedle Roberta Záruby (asi tak v 15 metrech nad ledovou plochou) a z ptačí perspektivy jsme hledali tu malou černou tečku, za kterou se všichni tam dole honili. Na třetí třetinu jsme se přesunuli do samotného kotle. Tam mi teprve došlo, že to S na rudém podkladu nebude mé vyvolené a mým vyvoleným nebude ani sešívaný dres.

Ač jsem párkrát pořvával sparťanská hesla (ze strachu abych nedostal po hubě od úplně vypitého slávistického fanouška ve sparťanském kotli za to, že nefandím Liberci), uvědomil jsem si, že mé místo je na jihu Čech. A prozatím bude. Jsem hrdý na svůj jihočeský původ a neměnil bych. Přizpůsobím se Praze, jak to jen bude možné, ale nedovolím, aby se ze mne stal tvor, který se furt honí za metrem, který celý den stráví tím, že přejíždí z jednoho místa na druhé, který se furt cpe jen ve fast foodu, který v tom davu lidí ztratil úctu k druhému. Nic proti Pražákům (vždyť některé mám rád více, než kohokoliv na jihu), ale jsem rád, že pocházím z té své vesnice nebo-li jak se v Praze říkává-Vidlákova. "My vám to s těma vidlema a holínkama od hnoje ještě natřem" :-D

Jak jsem vyrazil na Snoop Dogga...část No.2

2008-09-14T17:56:00.000+02:00

Aréna potemněla. Éterem zní Carmina Burana. Bubny burácí. Diváci nervně přešlapují na místě. Když v tom na pódium přichází SNOOP DOGG! Davy šílí, Snoop Dogg do toho veršuje. Já vše pozoruji ze zadní části tribun a žasnu nad sílou davu. Každý dole na parketě mává rukou přesně tak, jak raper udává. I já jsem se nachytal, jak si poklepávám nohou do zvučných basů... Snoop Dogg dorazil v omšelých teplákách a stylové mikině (ta se mi fakt líbila, škoda, že ji nerozhazoval do publika), na uších takové ty "big" sluchátka a na očích sluneční brýle (ač v aréně bylo zataženo). A co chybí? Nástroj. To není nic jiného než mikrofon a pokud se jedná o mikrofon Snoop Doggův, ten byl obzvláště vymazlenej. Celý ve stříbrném provedení (nedivil bych se, kdyby byl posázený diamanty a na jakési krytce na ruce měl stříbrně napsáno své jméno. Škoda, že mě nikdo nevzal na tiskovku, hned bych se zeptal, kolik takový mikrofon stál. Narozdíl od předkapely měl Snoopy styl a byl skvěle ozvučen a i já jakožto anglicky moc nerozumící člověk, jsem občas něco rozumněl.

Snoop Dogg přichází (foceno mym mobilem)

Od pro mne neznámých písní pomalu zpěvák (ano, v některých písních dokonce i zpívá) přecházel k známějším peckám. I když u těchto skladeb argumentoval tím, že jsou pro holky, mě se líbily (a nebyl jsem jediný). Právě tyto známé pecky rozžhavily diváky nejvíc. Sem tam jsem zaslechl, jak dav zpívá vokály a i já jsem si pod nos broukal nějaké melodie. Vrchol žhavící části bylo, když Snoop přiběhl na pódium s českou vlajkou, se kterou odskákal celý jeden song. To už i ti nesmělejší povstali ze svých sedaček a začali křepčit. V tu chvíli už se blížil závěr celé šou a já ani nepostřehl, že uplynula skoro hodina a půl od začátku jeho představení. Vrchol všeho bylo, když se Doggy Dogg začal loučit slovy:"Kuřte trávu a šiřte mír a lásku." Na to se spustil chorál, který každý z Vás jistě zná: "Ná na nananána Ná ná na Snoop Dogg" (Doufám, že jste to poznali, jestli ne, zazpívám někdy osobně ;)) Tento popěvek nestihl ani dorezonovat arénou a raper z USA za velkého lomozu odcházel z jeviště. Davy mohutně žadonily o přídavek, však v Americe to nejspíš znamená:"Máme žízeň!", a tak místo toho začali členové kapely rozhazovat do publika minerální vody, které tam měl Snoop Dogg naskladněné na posilnění. "Opravdu výborný present Snoope." Ti, co nebyli v takové euforii, že si nechtěli onu vodu vystavovat na poličce s tím, že se na ní Snoop Dogg podíval, začali půllitrové vody značky Bonaqua házet zpět. Tak snad příště :)

Snoop a jeho parta

A jak zpětně hodnotím koncert? LÍBIL SE MI! Ač jsem měl určité předsudky, byl to docela nářez. Jsem člověk, který poslouchá veškerou hudbu krom dechovky, techna (a těch milion odvětví) a death metalu. Snad právě proto jsem v sobě našel i tu komůrku s nápisem rap. Nebudu ze sebe dělat člověka rapem nedotčeného (mám doma dokonce jedno album Snoopa), protože tenhle styl mi není tolik vzdálen. Od léta 2006, kdy jsem pod bruselským atomiem viděl tu nejhustší black music ever, na tuto subkulturu nahlížím z jiného úhlu pohledu (a možná taky díky mému příjmení :P). Občas sáhnu po volnějším oblečení a večer si pustím tento styl hudby. Proto bylo pro mne velice zajímavé vidět koncert právě Snoop Dogga. Ale jak říkám, nestal se ze mne zapřisáhlý hopík a teď si klidně pustím Kabáty. A příště půjdu třeba na metal. (Nabízí se třeba kapela Archeo :))

Tady malá ochutnávka :-)

Kdo je Snoop Dogg?

Vlastním jménem Calvin Cordozar Broadus inklinoval k rapu a hip-hopu již od dětství. Na škole si začal říkat Snoopy (přezdívka od jeho matky) Doggy Dogg a rapoval společně se svým kamarádem Warrenem G. Díky Warrenovi se dostala Snoop Doggova nahrávka na stůl jednoho z patronů rapu té doby a jeho cesta ke hvězdám mohla začít. Od roku 1994 začíná vydávat alba jedno po druhém a roku 1996 společně s dalším albem si mění pseudonym na Snoop Dogg. Brzy si vydobývá titul krále hip hop scény západního pobřeží USA. Dnes má na svém kontě 10 alb a je stále činný. Mimojiné se občas objeví v nějakém filmu a na MTV má i svůj pořad. Tento sedmatřicetiletý raper je znám svými texty o pouličním násilí, sexu a drogách. Má z čeho čerpat, protože již v mládí prodával drogy na ulici, byl několikrát ve vězení a netají se tím, že holdoval drogám a alkoholu. V současné době má tři děti a prohlašuje, že je již čistý a v ničem nejede, ale kdo ví. Jedno je jisté, ve svém oboru je prostě king.

Jaký je rozdíl mezi hip hopem a rapem?

Vymezení těchto dvou pojmů je tak trochu problematické. Historicky pochází rap z hip hopu. Hip hop byl totiž vnímán jako hudba, do které někdo veršoval čili rapoval. Dnes se tato dvě odvětví oddělila a my nazýváme hip hopem ten styl hudby, kde převládá instrumentální složka. Tam, kde převládají slova nad hudbou se jedná o rap. Avšak jak jsem říkal, vymezení je problematické a mezi těmito pojmy je tenká linie, protože jak uvádí jedna chytrá encyklopedie: "Ne všechna muzika, ve které se rapuje, je rap, a ne všechna hip hopová muzika musí obsahovat rap."

Jak jsem vyrazil na Snoop Dogga...část No.1

2008-09-10T16:45:00.000+02:00

Bylo tomu takhle v neděli, kdy jsem si říkal, že už jsem dlouhou dobu nebyl na nějakém koncertu nebo prostě na nějaké kulturní akci. V hlavě mi hlodala myšlenka na Coldplay, ale ti v Praze budou až 22. Jakožto uživatel icq, mou pozornost den co den poutala reklama na koncert známého rapera Snoop Dogga, a proto když jsem se rozhodoval, co dál dělat, obléknout XXL triko , stáhnout kalhoty ke kolenům, byla pro mne jasná volba. Slovo dalo slovo, v průběhu pondělí jsem sehnal lístek, sedl na vlak a v sedm hodin jsem dorazil do Prahy.

Pravda, leckomu se to může zdát všechno trochu unáhlené. I já jsem za tu cestu vlakem párkrát zapochyboval, jestli to byla dobrá volba, ale nakonec jsem došel k závěru, že aspoň poznám, jak vypadá takový rapový koncert. Ale to už jsem se ocitl před Tesla arénou (dříve T-mobile arénou ;-)), a čím dál tím víc, jsem si připadal tak jako jinačeji. Tu mne míjel typan s tričkem u kolenou, na krku pár stříbrných řetězů, a do jeho kalhot by se vešla malá hrošice. Tu projelo auto se stáhnutými okénky a týpek vedle mne se dal do hovoru se spolujezdcem:"Tak, co? Taky deš na Snoop Dogga?" No jak jinak. Ač jsem byl trochu out v porovnání s ostatními (jen tím, že jsem neměl na nohou skate boty DC, Etnies, či jiné značky), sebral jsem odvahu a vešel do arény.

Za doprovodu mixů nějakého francouzského DJ byla atmosféra dost uvolněná. Chvíli jsem postával na hlavním parketě, srkal pivo a nasával atmosféry, když v tom to přišlo! Žádnej Snoop Dogg, ale Agáta Hanychová! V tu chvíli jsem dosáhl téměř úplného naplnění a měl jsem chuť vyrazit domů (:-D), nicméně vůle byla silnější. To už jsem se přesunul na tribunu, kde jsem si vyhlédl perfektní sezení. Když jsem se usadil, přišla na řadu další pecka. Předkapela.

Měl jsem veliké štěstí, že jsem byl posilněn pivem a občasnou pasivní inhalací kouře z trávy, který udával celé aréně jedinečné aroma, protože to, co přišlo by se bez předchozího upozornění nemělo pouštět na veřejnosti. Byla to prý nějaká česká hip(ity) hop(it)ová kapela. V tu chvíli jsem litoval, že nejsem milionář, protože bych si mohl koupit alespoň 6 piv (za maloměšťáckou taxu), což by stačilo k tomu, než bych za onoho doprovodu došel až k pódiu a zaplatil bych jim, co chtějí, jen když přestanou hrát. Bohužel milionář nejsem, a tak jsem musel poslouchat tu naprosto hrozně ozvučenou salvu slov chrlící se na sluch divákův. Nevim, jestli to bylo štěstí či neštěstí, ale z toho, co básnili do mikrofonu, jsem rozumněl velký kulový. Jaké to bylo vysvobození, když ve třičtvrtě na deset na podium vtrhl Snoop "Doggy" Dogg v teplákách a mikině :)

Proč jsem si založil blog? Protože Google!

2008-09-09T18:57:00.000+02:00

Mnohým z Vás se možná moje argumentace bude zdát poněkud neobvyklá. Kdekdo jistě pamatuje ty dávné časy, kdy se argumentovalo na otázku:"Proč?", slovy:"Protože bagr!" nebo "Protože vidličky a nože!". Bohužel tyto časy jsou nenávratně pryč a já ujíždím na nové vlně zvané Google.

1) Protože Google!: Google je nejpoužívanější vyhledávač na světě. Nabízí snad stovky funkcí a aplikací, které usnadní Váš internetový život. Jen tak namátkou zmiňme: Gmail, sdílení fotografií a dokumentů, plánování času v googlendáři, různé mail konference, nejnovější zprávy ze všech koutů světa a plno dalších vychytávek. (pozn. Google adminu: autor není placen za reklamu našich produktů)

2) Protože Google!: Když jsem zadal slovo "blog" do Google vyhledávače, vybaflo na mne dosti znepokojující číslo nalezených odkazů, a to: 3 460 000 000. Při představě, že by měl někdo číst můj blog o ničem, jsem byl trochu nesvůj, ale spatřiv toto číslo, jsem se opět uklidnil... Pravděpodobnost, že tento můj blog někdo na internetu najde, je zhruba: 0,0000000289 % (slovy: šance téměř žádná). Nadruhou stranu mohu být spokojen, protože můj blog bude umístěn na stránce jedné z nejúspěšnějších firem světa a to si mohu vykládat svým způsobem za čest.

3) Protože Google!: No a poslední (určitě bych jich našel i víc, ale to sdělím zájemcům přes mail či icq) důvod je, že Gigant Google nabízí i možnost založit si blog. Náležitě jsem toho využil a Vy budete moci na těchto stránkách nacházeti články, které Vás budou zajímat, nudit, bavit, štvát. Články, které budou o všem možném i nemožném, někdy o ničem, někdy o mých zážitcích, někdy o kultuře, někdy o mých názorech...prostě takový velký mega mix. (Počítám, že časem se to nějak vytříbí.)

Snad jsem všem vysvětlil, z jakého důvodu jsem si založil blog. Pokud s mými argumenty někdo není spokojen, ať si mé další důvody vygoogluje. Určitě tam něco najdete, PROTOŽE GOOGLE! :-)